|
Chodila jsem na strašně špatnou uměleckou školu. Vždycky jsem byla umělkyně, ale pak jsem se přestěhovala do Baltimore, kde jsem chodila na školu. Hodně jsem ji nenáviděla, vůbec mě nebavila a utrpěla jsem kulturní šok. Když jsem ji skoro dokončila, zašla jsem do armádního obchodu, kde prodávají staré krámy z armády, a oni tam měli hromady filmů, lepičku a projektor. Pracovali tam nějací vězni a za deset dolarů mi to všechno propašovali zadním vchodem. Vzala jsem si to domů a naučila se pracovat s lepičkou a stříhat starý film. Tak jsem poprvé začala používat ručně barvený film. Prostě jsem je rozdělila na pásky, slepila a pak dala dohromady, tak jsem se naučila dělat film. Neměla jsem tušení o pojmech jako 24 rámečků za sekundu. Dva týdny jsem seděla a stříhala sedmdesáticentimetrový pás filmu bez toho, abych si uvědomila, že projektorem projede za dvě sekundy. Bylo to šílené, ale také dobrý způsob, jak se něco naučit. Pak mi někdo dal Super 8 kameru, ke které nepotřebujete nic moc umět. Nepotřebujete měřič světla. Nemáte z ní strach. Stačilo mi pár reflektorů a tátův entomologický stativ. Já vlastně používám jenom stativ a kameru. Učím se sama, ale je to jednoduché.
|