|
|
Alesa Puškina považuji povahově a uměleckým projevem za výrazně běloruského performera. Někdy jsou kritizovány jeho údajně přehnaně nacionálně zabarvené provokace s politickým podtextem nebo nedostatek estetičnosti. Jeho hlavní přednost je v tom, že jeho tvorba nenapodobuje západní vzory, ale je výsledkem osobní zkušenosti a interpretace reality. Jednu ze svých nejvýraznějších a nejskandálnějších performancí, která ho široce proslavila, uskutečnil 21. července 1999, kdy podle zákona skončilo funkční období prvního běloruského prezidenta. V poledne se objevil před prezidentským palácem v typické běloruské vyšívané košili a bílých rukavicích, s kolečkem hnoje, na kterém ležel Lukašenkův portrét, cenné papíry vydané za jeho vlády, obnovené symboly sovětského Běloruska a řetězy. Všechno to vysypal před palác a probodl portrét vidlemi. O této akci se mluví dodnes. Nikolaj Pogranovskij, někdejší kustod Národního uměleckého muzea, díky němuž mohli mnozí mladí umělci vyvézt svoje práce na Západ, a dnešní kurátor galerie „Onik“, vyprávěl zajímavou historku. Během vysílání rozhlasového pořadu „Kultura”, který moderuje, zazvonil ve studiu telefon. Člověk na druhém konci drátu, který se představil současně různými jmény, položil dvě otázky: „Domníváte se, že se jednalo o politickou akci? A nebyla to urážka prezidenta?“ Pogranovský odpověděl, že to byla samozřejmě umělecká akce a že Puškin nezamýšlel prezidenta urazit. Chtěl ho naopak obdarovat tím nejcennějším a nejužitečnějším a jako venkovan mu tedy přivezl hnůj. Provokatér nevěděl, co na to říct, a otázka byla vyřízena.
|
