|
Darius Mikšys pracuje s identitou umělce jako s nedefinovaným postojem, který nelze koncentrovat pouze do autorských gest. Proto rád zkoumá možnosti umění v co nejširším poli nenápadných aktivit, jako je např. opakovaná návštěva oblíbené videopůjčovny, kdy je kreativní role přidělena zaměstnanci a sám umělec je v pozici diváka (v průběhu jednoho měsíce zaměstnanec vybírá filmy, které umělec doma sleduje). Pro Centrum pozornosti dal Mikšys dohromady sbírku CD nosičů, které si vypůjčil od svých přátel – jednalo se o vypálené kopie, kterým umělec vytvořil obaly, buď zpaměti podle originálu nebo prostě tak, jak mu to přišlo adekvátní ve vztahu k nahrávce. Je to komentář k sociální funkci půjčování a vypalování nahrávek, ale i ke smutnému osudu pirátských prodejců v době, kdy si každý může stáhnout cokoli z internetu, i narážka na souvislost s technikou předávání zakázané literatury v dobách cenzury.
|