|
|
Om die drempel te verlagen worden de zorgfaciliteiten op specifieke locaties gevestigd en worden openingstijden gehanteerd die vaak aangepast zijn aan de behoeften van hun cliënten, dat wil zeggen dat deze voorzieningen ook ’s avonds laat en ’s nachts toegankelijk zijn.
|
|
|
The term ‘low-threshold’ describes an implementation setting that aims to make it easier for drug users to get access to social and health services. To lower their threshold of access, agencies are placed in specific locations and have opening hours that are adapted to their clients’ needs, including late evening or night-time opening. Low-threshold agencies often also deliver their services through outreach workers. The use of the agencies’ services requires little bureaucracy and often no payment and is not linked to an obligation on the clients’ part to be or to become drug-free. Such agencies target current users who have never been in contact with other drugs and health services and those who have lost this contact. Their services are targeted towards the ‘hard-to-reach’ groups and specific high-risk groups of users and also experimental users (for example, through delivering their services in clubs and discos or other party settings). The low-threshold setting can apply to street agencies, drop-in day centres and field healthcare stations and also to emergency shelters. Within a comprehensive system of care, these agencies, because of their easy accessibility, have an important role in reaching out to the more ‘hidden’ or ‘difficult-to-reach’ populations of drug users. Besides motivating users to seek treatment and making referrals, they often deliver ‘survival-oriented’ services, including food, clothes, shelter, sterile injecting equipment and medical care. They are core settings for disseminating health promotion messages and increasing knowledge and skills regarding safe use among those who use drugs either experimentally or in a dependent or problematic way. Increasingly, they deliver treatment services too.
|
|
|
L'expression «de première ligne» (ou « de bas seuil») décrit un organisme qui tend à faciliter l'accès aux services sociaux et sanitaires pour les usagers de drogue. Afin d'abaisser leur seuil d'accès, ces structures sont situées dans des lieux spécifiques et ont des heures d'ouverture adaptées aux besoins de leurs patients, comme en fin de soirée ou durant la nuit. Les structures de première ligne proposent également souvent leurs services par l'intermédiaire de travailleurs de proximité. Le recours à ces centres nécessite peu de bureaucratie et, souvent, aucun paiement n'est demandé. Par ailleurs, il n'y a pas d'obligation pour les patients de ne pas ou de ne plus se droguer. Ces structures visent les usagers actuels qui n'ont jamais eu de contact avec d'autres services de santé et d'aide aux usagers de drogue et ceux qui ont perdu le contact. Leurs services s'adressent essentiellement aux groupes «difficiles à atteindre» et à des groupes d'usagers particulièrement à risque ainsi qu'aux usagers expérimentaux (par exemple, en proposant leurs services dans des clubs , des discothèques et d'autres lieux de divertissement). Le concept de «structures de première ligne» peut s'appliquer aux boutiques, aux centres d'accueil et aux antennes médicales, ainsi qu'aux foyers d'accueil. Dans le cadre d'un système exhaustif de soin, ces structures, en raison de leur accès aisé, jouent un rôle important dans le contact avec les groupes d'usagers de drogue les plus «cachés» ou «difficiles à atteindre». En plus d'inciter les usagers à suivre un traitement et de les adresser vers les services spécialisés, ils offrent souvent des services «de survie», comme de la nourriture, des vêtements, un abri, du matériel d'injection stérile et des soins médicaux. Ils sont essentiels à la diffusion de messages de promotion de la santé et des connaissances et compétences concernant un usage sans risque aux personnes qui prennent de la drogue de manière expérimentale ou problématique ou en situation de dépendance. De plus en plus, ces structures proposent également des services de traitement.
|
|
|
Der Begriff „niedrigschwellig“ beschreibt Einrichtungen, die den Drogenkonsumenten den Zugang zu Sozial- und Gesundheitsdiensten erleichtern sollen. Um die Zugangsschwelle zu senken, werden die Dienste an speziellen Standorten angeboten. Ihre Öffnungszeiten sind an die Bedürfnisse ihrer Klientel angepasst, so dass diese Dienste auch am späten Abend oder nachts erreichbar sind. Niedrigschwellige Dienste bieten ihre Hilfe häufig auch durch aufsuchende Sozialarbeiter an. Die Inanspruchnahme der Leistungen dieser Dienste erfordert nur wenig bürokratischen Aufwand und ist häufig kostenlos. Darüber hinaus ist sie nicht mit einer Verpflichtung für die Betroffenen verbunden, drogenfrei zu sein oder zu werden. Zielgruppe solcher Dienste sind aktuelle Konsumenten, die niemals Kontakt zu anderen Drogen- und Gesundheitsdiensten hatten oder diesen verloren haben. Die Leistungen dieser Dienste sind auf „schwer erreichbare“ Gruppen und bestimmte stark gefährdete Gruppen von Konsumenten, aber auch auf experimentierende Konsumenten zugeschnitten (indem sie beispielsweise in Klubs oder Diskotheken oder anderen Einrichtungen der Partyszene angeboten werden). Die niedrigschwelligen Einrichtungen können ambulante Beratungs- und Behandlungsstellen, Kontaktläden, mobile Gesundheitsdienste und auch Notunterkünfte umfassen. In einem umfassenden Gesundheitssystem spielen diese Einrichtungen eine wichtige Rolle, da sie einfach zugänglich sind und somit die „versteckteren“ oder „schwerer erreichbaren“ Gruppen von Drogenkonsumenten erreichen. Sie motivieren die Drogenkonsumenten, sich in Behandlung zu begeben, überweisen sie in andere Einrichtungen und bieten darüber hinaus häufig „überlebenswichtige“ Leistungen an wie Lebensmittel, Kleidung, Unterkunft, sterile Spritzbestecke und medizinische Versorgung. Diese Einrichtungen sind von unschätzbarem Wert, um Informationen im Rahmen der Gesundheitsförderung zu verbreiten und experimentellen, abhängigen oder problematischen Drogenkonsumenten die notwendigen Kenntnisse und Fähigkeiten für einen sichereren Konsum zu vermitteln. In zunehmendem Maße bieten sie auch Behandlungsdienste an.
|
|
|
El término «bajo umbral» describe un marco de aplicación que pretende facilitar a los consumidores de drogas el acceso a los servicios sociales y sanitarios. Para eliminar trabas, los centros se sitúan en localizaciones específicas y tienen unos horarios de apertura que se adaptan a las necesidades de sus pacientes, incluyendo la apertura a última hora de la tarde o por la noche. Los centros de bajo umbral suelen ofrecer sus servicios mediante trabajadores a pie de calle. La utilización de los servicios de los centros requiere poca burocracia y con frecuencia es gratis, además de que no obliga a los pacientes a estar desintoxicados o a desintoxicarse. Este tipo de centros se orienta a los consumidores que nunca han estado en contacto con otros servicios de salud y drogodependencias o a los que han perdido el contacto. Sus servicios van dirigidos a los grupos a los que es difícil llegar y a los grupos específicos de consumidores de alto riesgo, así como a los consumidores experimentales (por ejemplo, prestando sus servicios en clubes y discotecas u otros entornos recreativos). El entorno de bajo umbral puede aplicarse a los centros de calle, centros de día sin cita previa y unidades de cuidados sanitarios sobre el terreno, así como a los refugios de urgencia. Dentro de un sistema de atención global, estos centros, debido a su fácil accesibilidad, desempeñan una importante labor llegando a las poblaciones de consumidores más «ocultas» o «difíciles de alcanzar». Además de motivar a los consumidores a que soliciten tratamiento y de derivar a los pacientes a los servicios adecuados, con frecuencia prestan servicios «de supervivencia», como alimentos, ropa, refugio, equipos de inyección estériles o atención médica. Son de fundamental importancia para la difusión de mensajes de promoción de la salud y el aumento de los conocimientos y capacidades relativas al consumo seguro entre las personas que consumen drogas de forma experimental, de forma independiente o de forma problemática. Cada vez más, facilitan también servicios de tratamiento.
|
|
|
Il termine “a bassa soglia” descrive un contesto che mira a facilitare l’accesso per i tossicodipendenti ai servizi socio-sanitari. A tal fine sono istituiti appositi centri in località specifiche, con orari di apertura correlati alle esigenze dei pazienti, ivi compreso un orario serale o notturno. Per l’erogazione dei propri servizi, gli enti a bassa soglia spesso si avvalgono di operatori di prima assistenza. Il ricorso a questi enti comporta minore burocrazia, sovente i servizi sono gratuiti e non grava sui pazienti l’obbligo dell’astinenza, durante o dopo la prestazione del servizio. Questi enti si rivolgono tanto ai consumatori attuali che non sono mai venuti in contatto con servizi sanitari e per tossicodipendenti quanto a coloro che, invece, hanno perso tale contatto. I loro servizi si rivolgono a gruppi “difficili da raggiungere”, a gruppi di utenti specifici, ad alto rischio, nonché ai consumatori sperimentali (per es., il servizio viene fornito nei club o nelle discoteche o durante una festa). Questa forma di servizio è adatta alle organizzazioni di strada, ai centri di accoglienza terapeutica diurni e ai centri sanitari sul campo nonché ai rifugi di emergenza. Nell’ambito di un sistema di assistenza generale questi enti, grazie alla loro facile accessibilità, svolgono un ruolo importante perché raggiungono i gruppi di tossicodipendenti più “nascosti” o “difficili da raggiungere”. Oltre a motivare questi consumatori a richiedere il trattamento e a fare segnalazioni, spesso questi enti forniscono servizi “di sopravvivenza”, mettendo cioè a disposizione cibo, indumenti, strumentazione sterile per l’assunzione della droga, assistenza medica e asilo. Si tratta di ambienti di fondamentale importanza per la divulgazione di messaggi di promozione sanitaria e per il miglioramento delle conoscenze e delle competenze su un consumo sicuro tra coloro che fanno uso di droga in via sperimentale o tra i tossicodipendenti e i consumatori problematici. Sempre più questi centri mettono a disposizione anche servizi terapeutici.
|
|
|
O termo “porta aberta” descreve um contexto de implementação que visa facilitar o acesso dos consumidores de droga aos serviços sociais e de saúde. Para baixarem os seus limiares de acesso, as agências situam-se em locais específicos e têm horários de abertura adaptados às necessidades dos seus utentes, incluindo as primeiras horas da noite ou horários nocturnos. As agências de porta aberta também prestam frequentemente os seus serviços através de trabalhadores de proximidade. A utilização dos serviços das agências exige poucas burocracias e é frequentemente gratuita, para além de não estar associada a qualquer obrigação de não consumo ou de abandono do consumo de droga por parte dos utentes. Essas agências destinam-se aos consumidores actuais que nunca estiveram em contacto com outros serviços de saúde e de tratamento da toxicodependência e àqueles que perderam tal contacto. Os seus serviços são orientados para os grupos “difíceis de atingir” e para grupos de utentes específicos de alto risco, bem como para os consumidores experimentais (por exemplo, prestando os seus serviços em clubes e discotecas ou noutros locais de diversão). O contexto de porta aberta pode aplicar-se às agências de rua, aos centros de atendimento de dia e aos postos de saúde no terreno, bem como aos abrigos de emergência. Dentro de um sistema de cuidados globais, estas agências, devido à sua fácil acessibilidade, desempenham um papel importante no contacto com as populações de consumidores de droga mais “ocultas” ou “difíceis de atingir”. Para além de motivarem os consumidores a procurar tratamento e fazerem encaminhamentos, também prestam frequentemente serviços “de sobrevivência”, incluindo a distribuição de alimentos, roupas e equipamento de injecção esterilizado, bem como o fornecimento de abrigo e cuidados médicos. Estes locais são fundamentais para divulgar mensagens de promoção da saúde e aumentar os conhecimentos e competências em termos de consumo seguro entre as pessoas que consomem drogas quer experimentalmente quer de forma dependente ou problemática. Além disso, prestam cada vez mais serviços de tratamento.
|
|
|
Η «άμεση πρόσβαση» αναφέρεται σε συνθήκες που καθιστούν ευκολότερη την πρόσβαση των χρηστών ναρκωτικών σε κοινωνικές και υγειονομικές υπηρεσίες. Για τη διευκόλυνση της πρόσβασης, οι υπηρεσίες εγκαθίστανται σε συγκεκριμένες τοποθεσίες και έχουν ωράρια λειτουργίας προσαρμοσμένα στις ανάγκες των ενδιαφερομένων, δηλαδή λειτουργούν επίσης αργά το απόγευμα ή τη νύχτα. Οι υπηρεσίες άμεσης πρόσβασης παρέχονται επίσης συχνά από υπαλλήλους που εργάζονται εκτός δομών. Η χρήση των υπηρεσιών είναι ελάχιστα γραφειοκρατική και συχνά παρέχεται δωρεάν, ενώ δεν συνδέεται με υποχρέωση του ενδιαφερόμενου να μην κάνει ή να πάψει να κάνει χρήση ναρκωτικών. Οι υπηρεσίες αυτές στοχεύουν τους τρέχοντες χρήστες που δεν είχαν ποτέ επαφή με άλλες υγειονομικές υπηρεσίες και υπηρεσίες καταπολέμησης των ναρκωτικών καθώς και άτομα που έχασαν την επαφή αυτή. Στοχεύουν τις ομάδες που είναι δύσκολο να προσεγγισθούν και ειδικές ομάδες χρηστών υψηλού κινδύνου καθώς και τα άτομα που κάνουν πειραματική χρήση (για παράδειγμα, παρέχοντας τις υπηρεσίες τους σε κλαμπ και ντίσκο ή άλλους χώρους διασκέδασης). Η άμεση πρόσβαση αφορά υπηρεσίες σε επίπεδο κοινότητας, ξενώνες και μονάδες επιτόπιας παροχής υγειονομικής περίθαλψης καθώς και άσυλα έκτακτης ανάγκης. Στο πλαίσιο ενός συνολικού συστήματος περίθαλψης, οι υπηρεσίες αυτές, λόγω της εύκολης πρόσβασης που παρέχουν, μπορούν να διαδραματίσουν σημαντικό ρόλο στην προσέγγιση των περισσότερο «κρυφών» ή «δύσκολων να προσεγγισθούν» πληθυσμών χρηστών ναρκωτικών. Εκτός από την παρακίνηση των χρηστών ναρκωτικών να ζητήσουν θεραπεία και την παραπομπή χρηστών σε θεραπεία, παρέχουν συχνά υπηρεσίες «επιβίωσης», καθώς και φαγητό, ρούχα, στέγη, αποστειρωμένα σύνεργα ενέσιμης χρήσης και ιατρική περίθαλψη. Πρόκειται για σημαντικούς χώρους διάδοσης μηνυμάτων προαγωγής της υγείας και αύξησης των γνώσεων και των δεξιοτήτων όσον αφορά την ασφαλή χρήση ναρκωτικών στα άτομα που πειραματίζονται με τη χρήση ναρκωτικών ή είναι εξαρτημένοι ή προβληματικοί χρήστες. Ολοένα και περισσότερο παρέχουν επίσης θεραπευτικές υπηρεσίες.
|
|
|
Termín „nízkoprahový“ popisuje provozní zařízení, jehož cílem je usnadnit uživatelům drog přístup k sociálním a zdravotnickým službám. Aby byl snížen „práh“ přístupu, jsou tyto instituce umísťovány v konkrétních lokalitách, mají pracovní dobu, která je přizpůsobena potřebám klientů, a jsou otevřeny i pozdě večer a v noci. Nízkoprahové instituce často poskytují služby prostřednictvím terénních pracovníků. Použití služeb těchto institucí vyžaduje minimální byrokracii, často bývá bezplatné a ze strany klientů není vázáno na abstinenci nebo budoucí abstinenci. Tyto instituce se zaměřují na stávající uživatele drog, kteří nikdy nebyli v kontaktu s jinými protidrogovými a zdravotnickými službami, a na ty, kteří tento kontakt ztratili. Jejich služby jsou zaměřeny na „těžko dostupné“ skupiny, skupiny uživatelů ohrožené konkrétním rizikem a též na experimentující uživatele (například prostřednictvím poskytování služeb v klubech a na diskotékách nebo v jiných místech, kde se konají párty). Termín nízkoprahové zařízení lze použít pro terénní instituce, denní kontaktní centra a terénní centra zdravotní péče, ale i pro azylová zařízení. V rámci komplexního systému péče mají tyto instituce díky své snadné dostupnosti důležitou úlohu při zajištění kontaktu se „skrytější“ nebo „obtížněji dosažitelnou“ populací uživatelů drog. Kromě toho, že motivují uživatele drog, aby vyhledali léčbu a doporučují je k ní, často poskytují služby „zaměřené na přežití“, včetně jídla, oblečení, přístřeší, sterilních injekčních potřeb a lékařské péče. Tato zařízení hrají stěžejní roli při šíření zdravotní osvěty a zvyšování znalostí a dovedností bezpečného užívání mezi těmi, kdo užívají drogy buď experimentálně, nebo problematickým či závislým způsobem. Stále více též poskytují služby ve formě léčby.
|
|
|
Udtrykket 'lavtærskel' beskriver en gennemførelsesramme, som tager sigte på at gøre det lettere for stofbrugere at få adgang til sociale tjenester og sundhedstjenester. For at sænke adgangstærsklen placeres tjenesterne på specifikke steder og har åbningstider, som er tilpasset klienternes behov, herunder sent om aftenen eller om natten. Lavtærskeltjenesterne er ofte også i form at opsøgende arbejde. Brugen af tjenesterne er forbundet med meget lidt bureaukrati, sker ofte uden betaling, og der er ingen forpligtelse for klienterne til at være eller blive stoffrie. Sådanne tjenester er målrettet mod aktuelle brugere, som aldrig har været i kontakt med andre narkotika- og sundhedstjenester, og personer, som har mistet denne kontakt. Tjenesterne er rettet mod grupper, der er vanskelige at nå, og specifikke højrisikogrupper af brugere og også eksperimenterende brugere (f.eks. gennem opsøgende arbejde i klubber, diskoteker eller andre festmiljøer). Lavtærskeltilbuddene kan omfatte gadeprojekter, væresteder og feltsundhedsstationer og også nødherberger. Inden for et omfattende omsorgssystem spiller disse tjenester, på grund af den lette adgang til dem, en vigtig rolle med hensyn til at nå ud til de grupper af stofbrugere, der er mere 'skjulte' eller vanskelige at nå. Foruden at motivere brugerne til at søge behandling og foretage henvisninger udfører de ofte 'overlevelsesorienterede' tjenester i form af bl.a. mad, tøj, husly, sterilt sprøjteudstyr og lægebehandling. De udgør et centralt udgangspunkt for at formidle sundhedsbudskaber og øge kendskabet og færdighederne med hensyn til sikker brug blandt personer, som enten har et eksperimenterende brug, er afhængige eller har et problematisk stofbrug. I stigende grad tilbyder de også behandlingstjenester.
|
|
|
Mõiste „madal lävi” viitab rakendusasutusele, mille eesmärk on lihtsustada uimastitarvitajate juurdepääsu sotsiaal- ja tervishoiuteenustele. Juurdepääsu lihtsustamiseks luuakse asutused konkreetsetesse kohtadesse ja nende lahtiolekuajad kohandatakse vastavalt klientide vajadustele, sealhulgas võivad need olla avatud hilja õhtul või öösel. Madala läve keskused pakuvad sageli oma abi ka tugiteenuseid pakkuvate isikute kaudu. Selliste keskuste teenuste kasutamine ei nõua bürokraatlikku asjaajamist, on sageli tasuta ning ja ei ole seotud kliendipoolse kohustusega tulla keskusesse uimastivabalt või loobuda uimastite tarbimisest. Sellised keskused suunavad tähelepanu praegustele uimastitarbijatele, kes ei ole kunagi kasutanud teisi uimasti- või terviseteenuseid, ja nendele, kellel ei ole selliste teenustega pikka aega kokkupuudet olnud. Keskuste teenused on suunatud raskesti ligipääsetavatele rühmadele, konkreetsetele riskirühmadele ja ka katsetajatest tarvitajatele (näiteks teenuste pakkumise kaudu klubides, diskodel ja teistes meelelahutuspaikades). Madala läve teenuseid võib pakkuda tugikeskustes, päevakeskustes, tervishoiukeskustes ja ka varjupaikades. Terviklikus hooldussüsteemis on sellistel asutustel kerge ligipääsetavuse tõttu tähtis roll varjatumate ja raskemini ligipääsetavate uimastitarvitajateni jõudmisel. Lisaks uimastitarvitajate motiveerimisele ravilemineku osas ja nende suunamisele pakuvad keskused sageli ellujäämisele suunatud teenuseid, sealhulgas toitu, riideid, varjupaika, steriilseid süstimisvahendeid ja arstiabi. Need on peamised asutused tervisealase teabe levitamisel ja nende inimeste turvalise tarbimise alaste teadmiste ja oskuste tõstmisel, kes tarbivad uimasteid proovimiseks, sõltlasena või probleemsel viisil. Sellised asutused pakuvad järjest enam ka raviteenuseid.
|
