|
|
aastal mõelda Nick Witney, tollal veel Briti riigiametnik, kui ta kirjutas: „Ükski Euroopa riik, ma loodan, ei keelduks võtmast riski, mida toob endaga kaasa eduka tõrjetegevusega kaasnev raketijäänuste pudenemine tema territooriumile, kui see peaks olema hind, mida tuleb maksta, et kaitsta oma lähedal või kaugel asuvat sõpra või liitlast ballistiliste rakettide rünnaku eest.
|
|
|
Another command and control issue that requires more analysis is debris, in view of the risk that fragments of an intercepted warhead might fall on the territory of a non-NATO country or a NATO country that was itself not the object of the attack and that had no direct role in the engagement decision. Potential debris damage should be compared with the consequences of a ballistic missile attack conducted as intended. Not one piece of debris from the Columbia shuttle hit a human being, and the shuttle was much bigger than a warhead, which would be (unlike the Columbia shuttle) pulverised into bits by a non-nuclear kinetic interception. In the case of an exoatmospheric intercept, therefore, debris would be likely to burn up entirely during re-entry. Even if the enemy employed a nuclear warhead designed to explode on interception and thereby cause an electro-magnetic pulse (EMP), which is not a simple design task, the damaging effects of a high-altitude EMP burst would (although significant) almost certainly be much less than those of a nuclear attack against a city. Beyond the vast immediate destruction, a successful nuclear attack would produce fallout and impose catastrophic long-term medical, social, and economic costs. Nick Witney, then a British official, may have had these consequences in mind when he wrote in 2003, "No European state, I hope, would refuse to run the risk of a debris shower from a successful interception falling on its territory, if this was the price to be paid for protecting a friend or ally, near or far, from ballistic missile strike."
|
|
|
Une autre question de commandement et de contrôle exigeant une analyse plus approfondie concerne les débris, car il faut considérer le risque que des fragments d'une ogive interceptée tombent sur le territoire d'un pays n'appartenant pas à l'OTAN ou d'un pays de l'OTAN ne faisant pas lui-même l'objet de l'attaque et n'ayant pas de rôle direct dans la décision d'engagement. Les dommages potentiels provoqués par les débris doivent être comparés aux conséquences d'une attaque réussie par des missiles balistiques. Aucun débris de la navette Columbia n'a touché un être humain et la navette était beaucoup plus grosse qu'une ogive, qui serait (à la différence de Columbia) pulvérisée en une multitude de morceaux par une interception cinétique non nucléaire. Dans le cas d'une interception exo-atmosphérique, les débris seraient donc probablement entièrement consumés lors de leur rentrée dans l'atmosphère. Même si l'ennemi utilisait une ogive nucléaire conçue pour exploser en cas d'interception et donc pour causer une pulsation électromagnétique (PEM), ce qui n'est guère facile à obtenir, les dommages d'une PEM à haute altitude seraient (bien qu'importants) presque certainement nettement moindres que ceux résultant d'une attaque nucléaire contre une ville. Outre de terribles destructions immédiates, une attaque nucléaire réussie provoquerait des retombées et entraînerait des coûts médicaux, sociaux et économiques phénoménaux à long terme. Nick Witney, alors haut fonctionnaire britannique, avait peut-être ces conséquences à l'esprit lorsqu'il écrivit, en 2003 : « Aucun État européen, je l'espère, ne refuserait de courir le risque de la chute sur son territoire d'une pluie de débris résultant d'une interception réussie, si tel était le prix à payer pour protéger un ami ou un allié, proche ou lointain, d'une frappe par des missiles balistiques. »
|
|
|
Otro problema relativo al mando y control que necesita un análisis más profundo es el que presentan los posibles restos o fragmentos de las cabezas de proyectil interceptadas, que podrían caer en el territorio de un país no perteneciente a la OTAN o en el de un Aliado que no era el blanco del ataque o que no había intervenido directamente en la decisión de actuar. Habría que comparar el posible riesgo de los restos respecto a las consecuencias de un ataque de misiles balísticos que alcanzase su objetivo. Ni un solo resto del trasbordador espacial Columbia hirió a ningún ser humano, aún tratándose de un artefacto mucho mayor que la cabeza de un proyectil, que además a diferencia del Columbia se reduciría a pequeños fragmentos por el impacto de un interceptor cinético no nuclear. En el caso de una intercepción en el exterior de la atmósfera lo restos se desintegrarían con casi total seguridad durante la reentrada. Incluso en el caso de que el enemigo utilizara una cabeza nuclear diseñada para explotar en caso de intercepción y provocar entonces un impulso electromagnético (EMP), lo que no resulta nada fácil de diseñar, los efectos perjudiciales de una ráfaga de EMP a elevada altitud serían muy inferiores (aunque seguirían siendo significativos) a los provocados por un ataque nuclear contra una ciudad que, además de una enorme e inmediata destrucción, provocaría una lluvia radioactiva y unos costes médicos, sociales y económicos catastróficos a largo plazo. Quizás Nick Witney estaba pensando en este tipo de consecuencias cuando escribió en 2003, en un momento en el que ocupaba un puesto de responsabilidad en la administración británica: "Espero que ningún país europeo se negaría a correr el riesgo de una lluvia de restos sobre su país provocada por una interceptación llevada a cabo con éxito, si ese fuera el precio a pagar por proteger a un amigo o Aliado, cercano o lejano, de un ataque de misiles balísticos"
|
|
|
في ضوء احتمال سقوط شظايا من الرؤوس الحربية المعترضة على أرض بلد غير عضو في حلف الناتو أو عضو فيه، ولم يكن عرضة للهجوم، وليس له دور مباشر في قرار الاشتباك، في ضوء ذلك، فإن من القضايا المهمة بالنسبة للقيادة والسيطرة إجراء مزيد من التحليل لمسألة الشظايا المتساقطة. ويجب مقارنة الأضرار الناجمة عن الحطام بنتائج الهجوم الصاروخي البالستي. ولم ينجم عن وقوع حطام مكوك كولومبيا أي إصابة بشرية، والمكوك أكبر بكثير من أي رأس حربي، في حين أن الرأس الحربي (خلافاً لمكوك كولومبيا) سيسحقه الاعتراض الحركي غير النووي إلى أجزء صغيرة جداً. وفي حال الاعتراض خارج الغلاف الجوي، من المرجح أن يحترق الحطام بالكامل عند دخوله جو الأرض. وحتى إذا استخدم العدو رأساً نووياً مصمماً للانفجار عند اعتراضه وبالتالي إحداث نبض كهرومغناطيسي، وهو ما يتطلب تصميماً معقداً، فإن الآثار المضرة الناجمة عن انفجار نبضي كهرومغناطيسي على ارتفاع عالٍ ستكون (على الرغم من ضخامتها) أقل بكثير بالتأكيد من هجوم نووي على مدينة ما. فإذا نجح الهجوم النووي، فسينتج عنه، إلى جانب الدمار المباشر الواسع، سَقَط نووي تكون له عواقب صحية واجتماعية واقتصادية كارثية بعيدة المدى. وربما كانت هذه العواقب في ذهن نيك ويتني Nick Witney، وهو أحد المسؤولين البريطانيين، عندما كتب في عام 2003، "لن ترفض أي دولة أوروبية، على ما آمل، التعرض لمخاطر الشظايا المتساقطة الناجم عن اعتراض ناجح على أراضيها، إذا كان ذلك هو الثمن الذي تدفعه لحماية صديق أو حليف، قريب أو بعيد، من ضربة صاروخية بالستية"*.
|
|
|
Друг въпрос на командването и контрола, който налага по-задълбочен анализ, засяга отломките, защото има риск фрагменти от прихваната бойна глава да паднат на територията на държава извън НАТО или на съюзническа страна, която не е обект на нападение и съответно няма пряка роля в решението за реакция. Потенциалните щети от падането на отломки трябва да се сравнят обаче с последиците от успешно нападение с балистични ракети. Нито една отломка от совалката Колумбия не засегна човек, а совалката бе много по-голяма от една бойна глава, която при неядрено кинетично прихващане ще се пръсне на хиляди частици (за разлика от Колумбия). Ако прихващането стане извън атмосферата, отломките най-вероятно ще се самозапалят и ще изгорят при влизането си в атмосферата. Дори ако врагът използва ядрена бойна глава, настроена да експлодира при прихващането, което съответно ще създаде електромагнитно пулсиращо поле, разрушителният ефект от това поле на голяма височина, макар и значителен, ще бъде далеч по-слаб от този при ядрено нападение над град. Освен непосредствените огромни разрушение едно успешно ядрено нападение ще има дълготрайни последици и ще предизвика непосилни медицински, социални и икономически разходи. Вероятно тези факти е имал предвид Ник Уитни, по това време висш държавен служител във Великобритания, когато през 2003 г. пише: „Нито една европейска държава, надявам се, няма да откаже да поеме риска от дъжд от отломки над нейна територия след успешно прихващане, ако това е цената, която трябва да плати за защитата на приятел или съюзник от близо и далеч от нападение с балистични ракети” .
|
|
|
Jiným důležitým problémem, který si zasluhuje hlubší analýzu, jsou trosky a úlomky řízených střel. Existuje totiž velké nebezpečí, že trosky nebo úlomky zachycené hlavice střely mohou spadnout na území nečlenského státu NATO, nebo státu, který není napaden, a který nemá žádný přímý podíl na této situaci. Potenciální škody vzniklé z těchto trosek a úlomků mohou být porovnávány s důsledky úspěšného útoku řízené strategické střely. Jediný úlomek kosmické rakety Columbia nezasáhl jedinou lidskou bytost, a přitom byla o mnoho větší než je hlavice řízené střely, která je v tomto případě (na rozdíl od Columbie) pulverizována nejaderným kinetickým střetem. V případě mimoatmosferického střetu, trosky řízené střely patrně úplně shoří během opětného průletu atmosférou. Dokonce i za předpokladu, že nepřítel použije jadernou hlavici určenou k výbuchu při střetu a vyvolání elektromagnetického impulzu, což není konstrukčně snadné, ničivé účinky (zajisté velké) tohoto impulzu ve velmi vysoké poloze však budou zajisté menší, než jaderný útok proti některému městu. Jaderný útok způsobí, kromě rozsáhlých okamžitých ničivých škod, radioktivní dopad a s ním dlouhodobé katastrofické zdravotní, sociální a ekonomické náklady. Nick Witney, někdejší britský vysoký státní úředník, měl na mysli tyto důsledky, když v roce 2003 napsal: “Doufám, že žádný evropský stát by neodmítl sprchu úlomků na svém území z úspěšného zachycení řízené střely, kdyby se jednalo o ochranění přátelské země nebo spojence, blízkého nebo vzdáleného, před přímým útokem strategických řízených střel.”
|
|
|
Et andet kommando- og kontrolspørgsmål, som kræver yderligere analyse, drejer sig om nedfaldende vragdele i forbindelse med, at fragmenter fra et sprænghoved, som afbrydes i sin bane, men som falder ned i et land, der ikke er medlem af NATO, eller et NATO-land, som ikke selv var genstand for angrebet, og som ikke havde en direkte rolle i beslutningen om at anvende missilforsvaret. Mulig skade fra nedfald bør sammenlignes med konsekvenserne af et ballistisk missilangreb, som blev udført som planlagt. Der var ikke ét stykke nedfaldent affald fra Columbia-rumfærgen, som ramte nogen mennesker, og rumfærgen var meget større end et sprænghoved, som (i modsætning til Columbia-rumfærgen) kunne pulveriseres til småbidder i en ikke-atomar kinetisk nedskydning. I tilfælde af en nedskydning uden for atmosfæren ville affald derfor sandsynligvis brænde fuldstændig op, når den ramte atmosfæren. Selv hvis fjenden anvendte et atomart sprænghoved, som var skabt til at eksplodere, når den blev ramt af et forsvarsmissil, og dermed føre til elektro-magnetisk impuls (electro-magnetic pulse, EMP), hvilket ikke er en helt enkel designopgave, ville de skadelige effekter af en sprængning ved EMP i stor højde næsten helt sikkert være langt mindre end dem, der kom i forbindelse med et atomangreb på en by (om end de er af betydning). Foruden den enorme umiddelbare ødelæggelse, ville et atomangreb skabe biprodukter og katastrofisk langsigtede sanitære, sociale og økonomiske omkostninger. Nick Witney, som dengang var embedsmand i Storbritannien, har muligvis haft disse konsekvenser i tankerne, da han i 2003 skrev, "jeg håber ikke, at noget europæisk land vil nægte at løbe risikoen for nedfaldsregn fra en vellykket nedskydning af fjendtligt missil over sit land, hvis det var prisen for at beskytte en ven eller allieret - nær eller fjern - fra et ballistisk missilangreb."
|
|
|
A másik irányítás-vezetési kérdés, amely mélyebb elemzést igényel a lehulló törmelékek kérdése, figyelemmel arra a kockázatra, hogy egy elfogott ellenséges harci töltet eshet nem-NATO ország vagy olyan tagország területére, amelyik maga nem volt a támadás célpontja és nem volt közvetlen szava a tűzmegnyitás eldöntésében. A visszahulló törmelék által okozott kárt össze kell hasonlítani azzal, amit a ballisztikus rakéta okozott volna, ha az a szándékoknak megfelelően ér célba. A Columbia űrsikló egyetlen egy darabja sem talált el élő embert, pedig az űrsikló jóval nagyobb, mint egy harci töltet, amely porrá hullana szét (nem úgy, mint az űrsikló) egy nem-nukleáris kinetikus ütközést követően. Egy exoatmoszférikus elfogás esetén a törmelék valószínűleg teljesen elég, amikor visszajut a légkörbe. Még ha az ellenség az elfogáskor felrobbanó nukleáris töltetet használ is, és ezzel elektromágneses impulzust (EMP) gerjeszt, ami technológiailag nem egyszerű feladat, a nagymagasságban keletkező elektromágneses impulzus romboló hatása majdnem biztosan jóval kisebb (bár mindig jelentős) lesz, mint egy város elleni nukleáris támadás esetében. Az óriási és azonnali pusztításon túl, egy sikeres nukleáris támadás kihullást is okozna, amely katasztrofális hosszú távú egészségügyi, szociális és gazdasági költségekkel járna. Nick Whitney egykori brit NATO-tisztviselő, hasonló következtetéseket tarthatott a fejében, amikor 2003-ban azt írta Egyetlen Európai ország sem tartaná elfogadhatatlannak azt a kockázatot , hogy egy sikeres elfogás után roncs zápor hulljon területére ha ez volna az ára egy barát vagy szövetséges, közeli vagy távoli ország megvédésének egy nukleáris ballisztikus rakéta támadástól.
|
|
|
Annað mál, sem varðar stjórn og eftirlit og þarfnast nákvæmari greiningar, er eldflaugabrak, vegna þeirrar hættu að brot úr eyddum sprengjuoddum gætu fallið á yfirráðasvæði lands utan NATO eða á land í NATO, sem ekki væri verið að ráðast á, og ætti ekki beina aðild að ákvörðun um átökin. Hugsanlegt tjón af völdum braks er rétt að bera saman við afleiðingar heppnaðrar eldflaugarárásar. Ekkert brak úr geimferjunni Kólumbíu lenti á fólki og var ferjan þó mun stærri en sprengjuoddur sem yrði sprengdur í smátt yrði með sprengju úr varnarflaug (ekki þó kjarnorkusprengju). Þegar um eyðingu utan andrúmsloftsins er að ræða má búast við að brakið brenni upp til agna á leiðinni til jarðar. Jafnvel þótt óvinurinn beitti kjarnaoddum sem hannaðir væru til að springa við inngrip og mynda rafsegulhögg, sem ekki er einfalt hönnunarverkefni, yrðu skemmdir af völdum slíkra rafsegulhögga í háloftunum mun minni en eftir kjarnorkuárás á stórborg, þótt þær yrðu töluverðar. Burtséð frá gríðarmikilli eyðileggingu strax myndar árangursrík kjarnorkuárás geislavirkt ofanfall og veldur yfirþyrmandi, langvinnum, heilsufarslegum, félagslegum og efnahagslegum skaða. Nick Witney, sem þá var breskur embættismaður, kann að hafa haft þessar afleiðingar í huga þegar hann ritaði 2003: „Ekkert evrópskt ríki, vona ég, myndi neita að hætta á að brakskúr félli á yfirráðasvæði þess eftir árangursríkt inngrip, ef það væri gjaldið sem greiða þyrfti til að vernda vin eða bandamann nær eða fjær fyrir eldflaugaárás“.
|
|
|
Et annet kommando- og kontrollspørsmål som krever mer analyse er nedfall, med tanke på risikoen for at fragmenter av et avskåret stridshode faller på territoriet til et ikke-NATO-land eller et NATO-land som selv ikke var mål for angrepet og ikke hadde noen direkte rolle i beslutningen om anvendelse. Potensiell skade som følge av nedfall bør sammenliknes med konsekvensene av at et ballistisk missilangrep blir gjennomført i tråd med hensikten. Ikke en bit av delene av romfergen Columbia traff et menneske, og romfergen var mye større enn et stridshode, som (i motsetning til Columbia-romfergen) ville bli pulverisert til biter av en ikke-kjernefysisk, kinetisk avskjæring. I tilfelle en avskjæring utenfor atmosfæren vil restene trolig brenne helt opp når de treffer atmosfæren igjen. Selv om fienden brukte et kjernefysisk stridshode utformet for å eksplodere ved avskjæring og dermed forårsake en elektromagnetisk puls (EMP), noe som ikke er enkelt å få til, vil de ødeleggende virkningene (selv om de er betydelige) av en EMP-sprengning i stor høyde nesten helt sikkert bli mye mindre enn de av et kjernefysisk angrep mot en by. Utover den enorme, umiddelbare ødeleggelse, vil et vellykket, kjernefysisk angrep produsere radioaktivt nedfall og medføre katastrofale, langsiktige, medisinske, sosiale og økonomiske kostnader. Nick Witney, som da var britisk representant, må ha hatt disse konsekvensene i bakhodet da han i 2003 skrev: ”Intet europeisk land, håper jeg, vil nekte å ta risikoen for en dusj av nedfall fra en vellykket avskjæring som faller på dets territorium, hvis dette var prisen å betale for å beskytte en venn eller allierte, nært eller fjernt, fra ballistisk missilangrep.”
|
|
|
Kolejna kwestia z dziedziny dowodzenia i kontroli, która wymaga dalszych analiz, to zagospodarowanie szczątków, wobec ryzyka, że fragmenty przechwyconych głowic bojowych mogłyby spaść na terytorium jakiegoś państwa NATO, które samo nie było celem ataku, i które nie odegrało żadnej bezpośredniej roli w podejmowaniu decyzji o zaangażowaniu. Potencjalne szkody spowodowane przez szczątki należy porównać z konsekwencjami zamierzonego ataku z użyciem rakiet balistycznych. Ani jeden ze szczątków Columbii nie uderzył w człowieka, a ten prom był znacznie większy, niż głowica bojowa, która (w odróżnieniu od promu Columbia) byłaby starta na proch w wyniku nienuklearnego kinetycznego przechwycenia. W przypadku przechwycenia ponad warstwą atmosfery, szczątki najprawdopodobniej uległyby zatem całkowitemu spaleniu podczas ponownego wejścia w atmosferę. Nawet gdyby wróg posłużył się głowicą nuklearną skonstruowaną tak, aby wybuchła w momencie przechwycenia, wywołując tym samym impuls elektromagnetyczny (EMP), co nie jest proste do zaprojektowania, skutki takiej eksplozji odbywającej się na dużej wysokości (chociaż znaczące), niemal z pewnością byłyby znacznie mniejsze, niż skutki ataku nuklearnego na jakieś miasto. Poza kolosalnym natychmiastowym zniszczeniem, udany atak nuklearny powodowałby opad promieniotwórczy i pociągnął za sobą katastrofalne koszty medyczne, społeczne i ekonomiczne. Nick Witney – wówczas brytyjski urzędnik wyższego szczebla, miał być może te konsekwencje na myśli, gdy pisał w 2003 roku: „mam nadzieję, że żadne europejskie państwo nie odmówi wzięcia na siebie ryzyka gradu odpadków opadających na jego terytorium po udanym przechwyceniu, jeżeli taka miałaby być cena za ochronienie przyjaciela lub sojusznika, daleko czy blisko, od ataku z użyciem rakiety balistycznej.”
|
|
|
Un alt aspect al comenzii şi controlului care necesită să fie analizat mai mult este cel al rămăşiţelor, având în vedere riscul ca o parte din fragmentele rezultate din interceptarea unui focos să cadă pe teritoriul unei ţări ne-membre NATO sau al unei ţări membre NATO care nu a fost ea însăşi obiectul atacului şi nu a avut un rol direct în decizia de angajare. Dar potenţialele distrugeri produse de rămăşiţe trebuie comparate cu urmările unui atac cu rachete balistice desfăşurat cu succes. Niciun element al rămăşiţelor navetei Columbia nu a lovit vreo fiinţă umană, iar naveta era mult mai mare decât un focos, care ar putea fi pulverizat (spre deosebire de Columbia) de un vector cinetic ne-nuclear. De aceea, în cazul unei interceptări extra-atmosferice, rămăşiţele vor arde probabil complet la reintrarea în atmosferă. Chiar dacă inamicul a lansat un focos nuclear conceput să explodeze în momentul interceptării şi să cauzeze astfel o pulsaţie electro-magnetică (EMP), care nu este uşor de construit, efectele distructive ale unei EMP produse la mare altitudine vor fi aproape sigur mai mici (deşi semnificative) decât cele ale unui atac nuclear asupra unui oraş. Dincolo de distrugerea vastă imediată, un atac nuclear reuşit va produce dezbateri contradictorii şi va face necesară acoperirea unor costuri medicale, sociale şi economice catastrofale pe termen lung. S-ar putea ca Nick Witney, în acel moment oficial britanic, să fi avut în vedere aceste consecinţe când a scris în 2003 că „Niciun stat european nu va refuza, sper, să îşi asume riscul căderii pe teritoriul său a unei ploi de rămăşiţe produse de o interceptare reuşită, dacă acesta este preţul care trebuie plătit pentru protejarea unui prieten sau aliat, apropiat sau îndepărtat, de lovitura unei rachete balistice”.*
|
|
|
Другой вопрос боевого управлений, который требует глубокого анализа, связан с продуктами разрушения. Это связано с опасностью падения осколков перехваченной боеголовки на территорию страны, не входящей в НАТО, или страны НАТО, не являвшейся объектом нападения и не принимавшей непосредственного участия в принятии решения на перехват ракет. Потенциальный ущерб от продуктов разрушения необходимо рассматривать в сравнении с последствиями удара баллистической ракеты без перехвата. Продукты разрушения космического корабля многоразового использования «Колумбия» никогда не падали на людей, а этот корабль намного больше боеголовки, которая (в отличие от «Колумбии») в результате неядерного кинетического перехвата распыляется на мельчайшие частицы. В случае внеатмосферного перехвата такие продукты разрушения будут, как правило, полностью сгорать во время вхождения в атмосферу. Даже если противником будет использоваться ядерная боеголовка, взрывающаяся при перехвате и создающая электромагнитный импульс (ЭМИ), что уже само по себе непростая конструкторская задача, вредные последствия высотного взрыва с ЭМИ (хотя и существенные) будут почти наверняка намного меньше, чем при ядерном ударе по городу. Помимо огромных непосредственных разрушений при успешном нанесении ядерного удара произойдет выпадение радиоактивных осадков, что повлечет за собой катастрофический долгосрочный медицинский, социальный и экономический ущерб. В 2003 г. Ник Уитни, который тогда был английским государственным чиновником, возможно, имел в виду именно такие последствия, когда писал: «Я надеюсь, что ни одно европейское государство не будет возражать против возможного падения на его территорию многочисленных продуктов разрушения в результате успешного перехвата, если придется заплатить такую цену за защиту дальнего или близкого друга или союзника от удара баллистической ракеты».
|
|
|
Ďalším problémom riadenia a velenia, ktorá vyžaduje väčšiu analýzu, je odpad, pretože častice zasiahnutej hlavice by mohli dopadnúť na územie nečlenskej krajiny NATO alebo člena NATO, ktorý nebol cieľom útoku a nemal priamu úlohu v rozhodnutí o podniknutí akcie. Potenciálnu škodu odpadu treba porovnať s dôsledkami útoku balistickou strelou vykonaného podľa plánu. Ani jedna častica odpoadu z raketoplánu Kolumbia nezasiahla človeka a raketoplán bol oveľa väčší ako hlavica. Tá by bola (na rozdiel od raketoplánu Kolumbia) rozdrvená na prach nejadrovým kinetickým zásahom. V prípade zásahu mimo atmosféry by preto odpad pravdepodobne úplne zhorel pri návrate do atmosféry. Aj keby nepriateľ použil jadrovú hlavicu navrhnutú s cieľom explodovať pri zásahu interceptorom a vydať elektromagnetický impulz (EMP), čo nie je jednoduchou konštrukčnou úlohou, škodlivé dôsledky vysoko položeného vyžiarenia EMP by takmer určite boli oveľa menšie (aj keď značné) ako dôsledky jadrového útoku na mestské sídlo. Popri obrovskej priamej deštrukcii by úspešný jadrový útok vytvoril spad a katastrofálne zdravotné, spoločenské a hospodárske dôsledky. Nick Witney, vtedy v úlohe britského predstaviteľa, mohol mať na mysli práve tieto dôsledky, keď v roku 2003 napísal: „Žiaden európsky štát by, dúfam, neodmietol znášať riziko dopadu odpadu z úspešného zásahu interceptora na svoje územie, keby to bola cena za ochranu priateľa alebo spojenca, blízko alebo ďaleko, pred útokom balistickou raketou.“
|
|
|
Drugo vprašanje poveljevanja in kontrole, ki ga je treba bolje analizirati, se nanaša na razbitine po prestrezanju, in sicer s stališča nevarnosti, da bi te razbitine prestreženih bojnih konic lahko padle na ozemlje nečlanice ali članice Nata, ki sama ni bila predmet napada in ki ni imela nikakršne neposredne vloge pri odločitvi o vojskovanju. Škodo zaradi morebitnih razbitin je treba primerjati s posledicami napada z balističnimi izstrelki, če bi vse teklo po predvidevanjih. Niti en sam drobec razbitin raketoplana Columbia ni zadel človeškega bitja, pa je bil raketoplan veliko večji od bojne konice, ki bi jo (za razliko od raketoplana Columbia) nejedrski kinetični prestreznik spremenil v prah. V primeru prestrezanja izven atmosfere bi zato razbitine verjetno popolnoma zgorele v času vračanja v atmosfero. Tudi če bi nasprotnik uporabil jedrsko konico, ki bi ob prestrezanju eksplodirala in s tem povzročila elektromagnetni pulz (EMP), kar ni enostavno, bi bili škodljivi učinki EMP eksplozije na veliki višini (čeprav bi bili precejšnji) skoraj gotovo veliko manjši kot pri jedrskem napadu na mesto. Poleg obsežnega takojšnjega uničenja bi namreč uspešen jedrski napad povzročil tudi radioaktivne padavine in dolgoročne katastrofalno visoke zdravstvene, socialne in gospodarske stroške. Nick Witney, takrat britanski uradnik, je morda imel v mislih prav te posledice, ko je leta 2003 zapisal: “Upam, da nobena evropska država ne bi bila proti sprejetju tveganja, ki ga predstavlja dež razbitin, ki bi po uspešno opravljenem prestrezanju padel na njeno ozemlje, če bi bila to cena, ki bi jo bilo treba plačati za zaščito prijateljske države ali zaveznice, blizu ali daleč, pred napadom z balističnimi izstrelki.”
|
|
|
Komuta ve kontrol ile ilgili daha fazla analiz gerektiren diğer bir konu da önlemeden geriye kalacak döküntüdür. Önlenen bir savaş başlığının neden olacağı döküntülerin NATO üyesi olmayan bir ülkenin topraklarına, veya bu saldırıda hedef olmayan, veya bu çatışma kararı ile hiçbir ilgisi olmayan bir NATO ülkesinin toprakları üzerine düşmesi riski vardır. Döküntünün neden olabileceği zarar, bilinçli olarak yapılan bir balistik füze saldırısının sonuçlarıyla karşılaştırılabilir. Bir savaş başlığından çok daha büyük olan Columbia uzay aracından düşen parçalardan biri dahi bir insana çarpmadı ki, Columbia’nın tersine, nükleer olmayan bir füze önleyicisi bir savaş başlığını un ufak ederdi. Dolayısıyla, atmosfere girişte yapılacak bir önlemede döküntülerin atmosfere girmeden önce yanıp gitmesi büyük olasılıktır. Düşman, önlemede patlayacak nükleer bir savaş başlığı kullansa ve dolayısıyla elektromanyetik darbelere (EMP) neden olsa bile (bu pek de kolay bir tasarım değildir), yüksek irtifada meydana gelecek bir EMP patlamasının yaratacağı hasar, önemli olmasına rağmen bir şehre yapılacak nükleer hasardan kesinlikle daha az olacaktır. Etkileri derhal görülebilecek tahribatının yanı sıra, başarılı bir nükleer saldırı, bir döküntü yaratacak ve felaket boyutlarında uzun vadeli tıbbi, sosyal ve ekonomik maliyetler getirecektir. Bir İngiliz yetkilisi olan Nick Witney, 2003 yılında kitabını yazarken herhalde bu sonuçları düşünüyordu. Nick Witney kitabında şöyle diyor: “Yakın veya uzaktaki bir dost müttefiki balistik füze saldırısından korumanın bedeli, başarılı bir önlemenin döküntüsünün kendi toprakları üzerine düşmesi ise, umarım hiçbir Avrupa devleti bu riski almayı reddetmez.”
|
