|
|
Bobinski compara la "discreción" de la adhesión a la OTAN con las negociaciones para la incorporación a la UE, que casi siempre se llevaron a cabo dentro de "una atmósfera de abierto enfrentamiento respecto a las condiciones de ingreso que tuvo un efecto directo sobre la forma en la que la opinión pública percibía la entrada en la UE". Casi el mismo efecto vino a tener el cambio que se fue produciendo en la percepción de la cultura occidental, que para los grupos conservadores iba resultando cada vez más "atea y decadente".
|
|
|
correspondent, writes, Poland's desire to join Western institutions was fuelled by a mix of security concerns, desire for economic development and clear cultural identity with Europe. It resulted in the initially overwhelming public support for membership, which was gradually to give way to a more critical, even sceptical stance. Bobinski contrasts the "discrete" NATO accession with EU negotiations, which were almost invariably conducted in an "atmosphere of open dispute over the conditions of membership and thus had a direct effect on the way the public viewed EU membership". Of almost equal impact was the changing perception of Western culture, which conservative groups came increasingly to view as "atheist and decadent". Bobinski also dedicates considerable time to the dynamics of membership and expresses his countrymen's misgivings towards recent developments, such as the greater integration of Russia in NATO post 9/11, the European Union's nascent ESDP and its plans to reform the Common Agricultural Policy. He aptly describes the phenomenon of new members' concerns as a "trap of their own making", since "The very act of their joining threatens to dilute those organisations and change them in such as way as to not permit them to deliver the same benefits in the future."
|
|
|
Les contributions à l'ouvrage traitant des pays qui n'ont actuellement aucune perspective claire d'adhésion offrent, certes, les exposés les plus perspicaces, mais également les plus susceptibles de controverses. C'est ainsi que Charles King de l'Université de Georgetown, à Washington, s'intéresse aux obstacles que rencontrent la Roumanie et la République de Moldova sur la route de l'intégration euro-atlantique, une comparaison qui, en elle-même, semble forcée dans la mesure où les deux pays diffèrent considérablement quant à leur identité nationale, leur attitude envers l'Europe et leur niveau réel d'intégration. L'auteur relève l'érosion partielle du soutien de l'opinion publique moldave à l'Union européenne et à l'OTAN depuis le début des années 1990, parallèlement au rapprochement du pays avec Moscou. Au contraire, le soutien roumain à l'Union européenne et à l'OTAN demeure intact, trois quarts de la population roumaine souhaitant l'adhésion à l'UE, la moitié sans conditions, et cela en dépit du fait que, d'après des sondages occidentaux, Bucarest se classe systématiquement au dernier rang des candidats à l'Union. Comme Charles King le fait remarquer : « Les Européens sont loin d'être aussi enthousiastes face à la Roumanie que la Roumanie l'est face à eux. » Il décrit les préoccupations occidentales quant à la trajectoire politique du pays, au nationalisme radical du Parti de la Grande Roumanie et au traitement réservé aux minorités. La conclusion de King - « ni la Roumanie, ni la République de Moldova ne deviendront dans un proche avenir membres de l'Union européenne » - est toutefois dépassée et doit être nuancée. Si la Roumanie a, depuis, adhéré à l'OTAN et dispose d'un calendrier bien défini pour adhérer à l'UE, la République de Moldova semble perdue dans un no man's land entre la Fédération des Etats indépendants (CEI) dominée par la Russie et l'Occident.
|
|
|
erklärt, beruhte das polnische Streben nach einer Aufnahme in westliche Institutionen auf einer Mischung aus Sicherheitsanliegen, dem Wunsch nach wirtschaftlicher Entwicklung und einer eindeutig europäischen kulturellen Identität. Dies führte zunächst zu einer überwältigenden Unterstützung der Mitgliedschaft seitens der polnischen Öffentlichkeit, die allmählich einer kritischeren und sogar skeptischen Haltung weichen musste. Bobinski beschreibt den Gegensatz zwischen dem "diskreten" Beitritt zur NATO und den EU-Verhandlungen, die fast ausnahmslos in einer "Atmosphäre offener Auseinandersetzungen über die Bedingungen der Mitgliedschaft" geführt würden "und sich daher direkt auf die Haltung der Öffentlichkeit gegenüber der EU-Mitgliedschaft auswirkten". Von nahezu gleicher Bedeutung war die sich ändernde Einstellung gegenüber der Kultur des Westens, die von konservativen Gruppierungen zunehmend als "atheistisch und dekadent" betrachtet wurde. Bobinski befasst sich auch recht ausführlich mit der Dynamik der Mitgliedschaft und bringt die Zweifel seiner Landsleute an den Entwicklungen der jüngsten Zeit zum Ausdruck, z.B. an der stärkeren Einbeziehung Russlands in die NATO nach dem 11. September 2001, an der sich herausbildenden europäischen Sicherheits- und Verteidigungspolitik (ESVP) und an den Reformplänen der EU bezüglich der Gemeinsamen Agrarpolitik. Er bezeichnet die Besorgnis unter den neuen Mitgliedern sehr treffend als die Folge einer "Falle, die sie sich selbst gestellt haben", denn " gerade durch ihren Beitritt drohen sie diese Organisationen zu verwässern und so zu verändern, dass sie ihren Mitgliedern in Zukunft nicht mehr die gleichen Vorteile bieten können" wie bisher.
|
|
|
, il desiderio della Polonia di aderire alle istituzioni occidentali è stato alimentato da una miscela di preoccupazioni riguardanti la sicurezza, dal desiderio di sviluppo economico e da una evidente identità culturale con l'Europa. Si è manifestato inizialmente in un enorme sostegno dell'opinione pubblica per l'adesione, trasformatosi via via in una posizione più critica, anche scettica. Bobinski mette a confronto la "discreta" adesione alla NATO con i negoziati con la UE, che sono stati condotti quasi del tutto in "un'atmosfera di aperta disputa sulle condizioni di adesione e quindi con un effetto diretto sul modo in cui l'opinione pubblica vedeva l'adesione alla UE". Un impatto simile ha avuto il mutamento di percezione della cultura occidentale, che i gruppi conservatori consideravano sempre più come "atea e decadente". Bobinski dedica anche un considerevole spazio alla dinamica dell'adesione ed esprime le apprensioni dei suoi compatrioti di fronte ai recenti sviluppi, come la maggiore integrazione della Russia nella NATO dopo l'11 settembre, la nascente PESD dell'Unione Europea ed i piani di questa per riformare la politica agricola comune. Descrive adeguatamente il fenomeno delle preoccupazioni dei nuovi membri come una "trappola che hanno essi stessi creato", poiché "La loro stessa adesione minaccia di diluire queste organizzazioni e di cambiarle in modo tale da non consentire loro di trarne gli stessi benefici in futuro".
|
|
|
, o desejo da Polónia de aderir às instituições ocidentais era alimentado por uma mistura de preocupações de segurança, desejo de desenvolvimento económico e clara identidade cultural com a Europa. Disto resultou um esmagador apoio público inicial à adesão, que progressivamente deu lugar a uma atitude mais crítica, mesmo céptica. Bobinski contrapõe a "discreta" acessão à OTAN com as negociações com a UE, que foram quase invariavelmente conduzidas numa "atmosfera de litígio aberto quanto às condições da adesão e que tiveram, portanto, um efeito directo na forma como o público viu a adesão à UE". Quase o mesmo impacto teve a mudança de percepção da cultura ocidental, que os grupos conservadores começaram crescentemente a ver como "ateia e decadente". Bobinski também dedica um tempo considerável à dinâmica da adesão e exprime as dúvidas dos seus compatriotas em relação aos recentes acontecimentos, como a maior integração da Rússia na OTAN depois do 11/9, a emergência da PESD da União Europeia e os seus planos de reforma da Política Agrícola Comum. Descreve adequadamente o fenómeno das preocupações dos novos membros como uma "armadilha criada pelos próprios", pois "O próprio acto da sua adesão ameaça enfraquecer estas organizações e mudá-las de forma a não lhes permitir oferecer os mesmos benefícios no futuro".
|
|
|
, η επιθυμία της Πολωνίας να συμμετάσχει στους Δυτικούς θεσμούς τροφοδοτήθηκε από ένα μείγμα ανησυχιών για την ασφάλεια, επιθυμίας για οικονομική ανάπτυξη και σαφούς πολιτιστικής ταυτότητας με την Ευρώπη. Εκφράστηκε με την αρχική σαρωτική υποστήριξη του κοινού για την ιδιότητα του μέλους, που σταδιακά υποχώρησε σε μια πιο επικριτική, ακόμη και επιφυλακτική άποψη. Ο Bobinski συγκρίνει την «διακριτική» ένταξη στο ΝΑΤΟ με τις διαπραγματεύσεις της ΕΕ, οι οποίες σχεδόν σταθερά διεξήχθησαν σε μια «ατμόσφαιρα ανοικτής αντιπαράθεσης πάνω στις συνθήκες της ιδιότητας του μέλους έχοντας έτσι άμεση επίδραση στον τρόπο με τον οποίο το κοινό έβλεπε την ιδιότητα του μέλους της ΕΕ». Σχεδόν την ίδια επίπτωση είχε η μεταβαλλόμενη αντίληψη για τη Δυτική κουλτούρα, την οποία οι συντηρητικές ομάδες όλο και περισσότερο άρχισαν να βλέπουν ως «αθεϊστική και παρηκμασμένη». Ο Bobinski αφιερώνει επίσης σημαντικό χρόνο στις δυναμικές της ιδιότητας του μέλους και εκφράζει τους φόβους των συμπατριωτών του απέναντι στις πρόσφατες εξελίξεις, όπως είναι η μεγαλύτερη ενσωμάτωση της Ρωσίας στο ΝΑΤΟ μετά την 11η Σεπτεμβρίου, η εκκολαπτόμενη ESDP της Ευρωπαϊκής Ένωσης και τα σχέδιά της για την μεταρρύθμιση της Κοινής Αγροτικής Πολιτικής. Περιγράφει ευστόχως το φαινόμενο των ανησυχιών των νέων μελών ως «μια παγίδα δικής τους κατασκευής», από την στιγμή που «αυτή η πράξη της συμμετοχής τους απειλεί να αλλοιώσει τους οργανισμούς αυτούς με τέτοιον τρόπο, ώστε να μην τους επιτραπεί μελλοντικά να προσφέρουν τα ίδια πλεονεκτήματα».
|
|
|
Zoals Christopher Bobinski, een bladenuitgever en voormalig correspondent van de Financial Times, schrijft, kwam de wens van Polen om toe te treden tot Westerse instellingen vooral voort uit een combinatie van veiligheidsvraagstukken, het streven naar economische ontwikkeling, en een duidelijke culturele identificatie met Europa. Dit leidde in eerste instantie tot een overweldigende steun van het publiek voor het lidmaatschap, die geleidelijk plaats maakte voor een kritischere en zelfs sceptische houding. Bobinski vergelijkt de "discrete" NAVO-toetreding met de onderhandelingen over toetreding tot de EU, die bijna iedere keer werden gevoerd in een "sfeer van openlijke discussie over de voorwaarden van het lidmaatschap die daarmee een direct effect had op de manier waarop het publiek dacht over het EU-lidmaatschap ". Bijna even belangrijk was de veranderende perceptie van de Westerse cultuur, die door conservatieve groeperingen steeds vaker gezien werd als "atheïstisch en decadent". Bobinski besteedt ook geruime aandacht aan de dynamiek van het lidmaatschap en verwoordt de ongerustheid van zijn landgenoten over recente ontwikkelingen, zoals de sterkere integratie van Rusland in de NAVO na 11 september 2001, de groeiende EVDI van de EU, en de plannen van de EU om het Gezamenlijk Landbouwbeleid te hervormen. Hij beschrijft de zorgen van de nieuwe leden zeer treffend als "een val die ze zelf hebben gezet", aangezien "Ze door het blote feit van hun toetreding, dreigen die organisaties te verzwakken en hen dusdanig te veranderen dat zij niet in staat zullen zijn in de toekomst dezelfde voordelen op te leveren als nu."
|
|
|
Както пише Кристофър Бобински, издател на списание и бивш кореспондент на « Файненшъл Таймс », желанието на Полша да се присъедини към западноевропейските институции се подхранваше от тревога за сигурността, воля за икономическо развитие и ясната културна принадлежност на страната към Европа. Това доведе до първоначалната огромна обществена подкрепа за членството, която постепенно отстъпи място на по-критична и дори скептична позиция. Бобински сравнява « дискретното » присъединяване към НАТО с преговорите за членство в ЕС, които почти неизменно се водеха в « атмосфера на открита дискусия по условията за членство, която имаше пряк ефект върху отношението на обществеността към членството в ЕС ». Подобно влияние имаше и променящото се възприятие на западната култура, която в консервативните среди все-повече се считаше за « атеистична и декадентска ». Бобински отделя голямо място на динамиката на членството и изразява опасенията на сънародниците си от последните развития като по-голямата интеграция на Русия в НАТО след 11 септември, зараждащата се Европейска политика в областта на сигурността и отбраната и плановете на ЕС да реформира общата селскостопанска политика. Той удачно описва тревогите на новите членове като «заложен от самите тях капан », тъй като « самият факт на присъединяването им заплашва от размиване на тези организации и ги променя до степен в бъдеще да не могат да гарантират същите предимства ».
|
|
|
, touha Polska po vstupu do západních institucí byla poháněna směsí bezpečnostních obav a snah o ekonomický rozvoj a jasnou kulturní identitu v rámci Evropy. Výsledkem byla zprvu ohromující veřejná podpora členství, která postupně ustupovala kritickému nebo dokonce skeptickému postoji. Bobinski porovnává „diskrétní“ proces přistoupení k NATO s jednáními v EU, která téměř bez výjimky probíhala v „atmosféře otevřené debaty o podmínkách členství a měla proto přímý dopad na způsob, jakým veřejnost členství v EU vnímá“. Podobně silný dopad měl proměňující se způsob, jakým je vnímána západní kultura, na niž konzervativní skupiny čím dál více pohlížejí jako na „ateistickou a dekadentní“. Bobinski věnuje podstatnou část také dynamičnosti členství a tlumočí pochybnosti svých krajanů týkající se nedávného vývoje, například pokračující integrace Ruska ve strukturách NATO od 11.září, nebo rodícího se programu Evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP) Evropské unie či plánů na reorganizaci společné zemědělské politiky. Fenomén obav nových členů autor výstižně popisuje jako „vlastní past“, neboť existuje „působení společné hrozby rozpustit tyto organizace a změnit je takovým způsobem, aby v budoucnosti si nemohly dovolit poskytovat stejné výhody.“
|
|
|
Ifølge Christopher Bobinski, som er udgiver af et tidsskrift og tidligere redaktør på Financial Times, fik Polens ønske om at blive en del af Vestens institutioner næring af en blanding af sikkerhedsbehov, ønske om økonomisk udvikling og klar europæisk kulturel identitet. Det førte til, at der indledningsvist var overvældende tilslutning til medlemskab, som dog gradvist veg for en mere kritisk, endda skeptisk indstilling. Bobinski stiller de "diskrete" optagelsesforhandlinger i NATO op mod EU-forhandlingerne, som næsten uden undtagelse blev ført i en "atmosfære af åben konflikt over medlemskabskriterierne og derfor havde en direkte betydning for den måde, offentligheden betragtede medlemskab af EU på". Af næsten lige så stor betydning var den ændrede opfattelse af Vestens kultur, som i konservative grupper i stigende grad blev betragtet som "ateistisk og dekadent". Bobinski bruger også en del plads på medlemskabsdynamikkerne og giver udtryk for sine landsmænds bekymring i forhold til den seneste udvikling fx med hensyn til Ruslands større integration i NATO efter terrorangrebene 11. september 2001, udviklingen i EU's sikkerheds- og forsvarspolitik og EU's planer om reform af den fælles landbrugspolitik. Han beskriver rammende de nye medlemmers bekymringer som "en fælde, de sætter for sig selv", eftersom "Selve deres indmeldelse truer med at udvande disse organisationer og ændre dem på en måde, så de ikke fremover bliver i stand til at levere de samme fordele."
|
|
|
’i korrespondent Christopher Bobinski kirjutab, et Poola soovi ühineda Lääne organisatsioonidega kannustasid julgeolekuprobleemid, püüd saavutada majandusedu ning soov end Euroopaga kultuurilises mõttes selgelt samastada. Tänu sellele oli rahva toetus NATOga ühinemisele esialgu väga suur, kuid asendus hiljem järk-järgult kriitilise ja isegi skeptilise hoiakuga. Bobinski vastandab “diskreetset” NATOga ühinemist ELi läbirääkimistele, mis toimusid peaaegu alati “avatud arutelu õhkkonnas liikmeks saamise tingimuste üle ja mõjutasid seega otseselt avalikku arvamust ELi liikmeks saamise kohta”. Peaaegu samaväärset mõju avaldas muutunud ettekujutus Lääne kultuurist, mida konservatiivsed rühmitused hakkasid ühe enam nimetama “ateistlikuks ja dekadentlikuks”. Bobinski kirjutab pikemalt ka liikmestaatuse dünaamikast ja oma kaasmaalaste kartustest seoses hiljutiste sündmustega, nagu näiteks Venemaa suurem seotus NATOga pärast 11. septembrit 2001, ELi loodav Euroopa julgeoleku- ja kaitsepoliitika ning ühise põllumajanduspoliitika reformimise kava. Osavalt nimetab ta uute liikmete probleeme “nende endi üles seatud lõksuks”, sest “ainuüksi nende ühinemine ähvardab nimetatud organisatsioone nõrgendada ja muuta, nii et nood ei suuda tulevikus pakkuda samasuguseid eeliseid kui siiani”.
|
|
|
hajdani tudósítója írja, Lengyelország vágyát a nyugati intézményekhez való csatlakozásra a biztonsági aggodalmak, a gazdasági fejlődés iránti vágy és az Európával való egyértelmű kulturális azonosulás keveréke fűtötte. Ez váltotta ki a tagság kezdetben mindent elsöprő támogatását a nyilvánosság részéről, amelyet aztán fokozatosan egy kritikusabb, sőt szkeptikus álláspont váltott fel. Bobinski a „diszkrét” NATO csatlakozást az EU csatlakozási tárgyalásokkal állítja szembe, amelyeket csaknem mindig „a tagság feltételeivel kapcsolatos nyílt vita légkörében folytak és így közvetlen hatást gyakoroltak arra, ahogy a nyilvánosság az EU tagságot kezelte.” Csaknem ugyanekkora hatással volt a nyugati kultúra változó szemlélete, amelyet a konzervatív csoportok egyre inkább „ateistának és dekadensnek” tekintettek. Bobinski jelentős időt szentel a tagság dinamikájának és hangot ad honfitársai rossz érzéseinek a közelmúlt fejleményeivel, úgymint Oroszországnak a NATO-ba való szeptember 11. utáni fokozott integrálódásával, az Európai Unió új keletű ESDP programjával és a Közös Mezőgazdasági Politika megreformálására irányuló terveivel kapcsolatban. Az új tagok aggodalmait találó módon úgy írja le, mint a „saját maguknak ásott gödröt”, mivel „maga a csatlakozásuk ezeknek a szervezeteknek a felhígulásával és oly módon történő megváltozásával fenyeget, amely nem teszi lehetővé, hogy az eddig előnyöket a jövőben is biztosítsák.”
|
|
|
, var það blanda af áhyggjum af öryggismálum, óskum um bætta efnahagsþróun og augljósum menningarlegum tengslum við Evrópu sem kynti undir sókn Pólverja eftir aðild að vestrænum stofnunum. Þetta olli því að í upphafi var yfirgnæfandi stuðningur við aðild meðal almennings, sem vék síðan smám saman fyrir gagnrýni og jafnvel efasemdum. Bobinski dregur fram muninn á hinni „hávaðalausu” inngöngu í NATO annars vegar og hins vegar samningaviðræðunum um aðild að Evrópusambandinu, sem fóru nánast undantekningalaust fram á þann veg „að deilt var fyrir opnum tjöldum um skilyrðin fyrir aðild og þannig höfð bein áhrif á afstöðu almennings til hennar”. Nánast jafnþungt á vogarskálunum vó breytt sýn á vestræna menningu, sem íhaldsamir hópar sáu í æ ríkara mæli sem „guðlausa og úrkynjaða”. Bobinski fjallar einnig töluvert um áhrif aðildarinnar og lýsir efasemdum landa sinna gagnvart þróuninni nýverið, svo sem nánari samtvinnun Rússa og NATO í kjölfar 11. september, öryggis- og varnarmálastefnu ESB, sem nú er í mótun, og áætlanir um umbætur á landbúnaðarstefnu ESB. Hann hittir naglann á höfuðið þegar hann segir að áhyggjur nýrra aðila séu „heimasmíðuð gildra” því að „einmitt það að ganga inn í þessar stofnanir hafi útvatnað þær og breytt þeim þannig að þær geti ekki skilað sama ávinningi í framtíðinni”.
|
|
|
Kaip rašo Christopheris Bobinskis, žurnalo leidėjas ir buvęs „Financial Times“ korespondentas, Lenkijos troškimą prisijungti prie Vakarų institucijų skatino saugumo rūpesčių bei ekonominės plėtros ir aiškaus kultūrinio tapatumo su Europa siekio derinys. Iš pradžių tai sukėlė didžiulį visuomenės pritarimą narystei, kuris palaipsniui atslūgo, užleisdamas vietą kritiškesnei, netgi skeptiškesnei nuostatai. Bobinskis lygina „diskretišką“ stojimą į NATO su ES derybomis, kurios beveik be išimties vyko „atvirai diskutuojant dėl narystės sąlygų, todėl turėjo tiesioginę įtaką visuomenės požiūriui į narystę Europos Sąjungoje“. Beveik tokį patį poveikį turėjo ir kintantis Vakarų kultūros, kurią konservatyvios grupės vis labiau ėmė laikyti „ateistine ir amoralia“, suvokimas. Bobinskis taip pat nemažai dėmesio skiria narystės dinamikai bei išreiškia savo tautiečių dvejones dėl pastarojo meto reiškinių, pavyzdžiui, vis stiprėjančios Rusijos integracijos į NATO po rugsėjo 11 d., Europos Sąjungoje besiformuojančios ESDP (Europos saugumo ir gynybos politika), jos planų reformuoti bendrąją žemės ūkio politiką. Jis taikliai pavadina šį naujųjų narių nerimo reiškinį „savo pačių spąstais“, kadangi „jau pats jų prisijungimas kelia grėsmę “atskiesti” šias organizacijas ir tai nebeleis joms ateityje turėti tokių pačių privalumų.“
|
|
|
Bidragene fra de landene som for tiden er uten et klart perspektiv om medlemskap gir noe av den mest kontroversielle og innsiktsfulle lesingen. Charles King fra Georgetown-universitetet, Washington DC, ser på hindringene på veien mot euro-atlantisk integrering for Romania og Moldova, en sammenlikning som i seg selv synes klar, selv om de to landene er svært forskjellige i sine nasjonale identiteter, sine holdninger til Europa og i sitt reelle integreringsnivå. Han følger den delvise erosjon av den offentlige støtte i Moldova for EU og NATO siden tidlig på 1990-tallet, da landet beveget seg tettere mot Moskva. I motsetning er rumensk støtte til EU og NATO fortsatt uendret, med tre firedeler av den rumenske befolkning som ønsker EU-medlemskap, halvparten av dem betingelseløst, til tross for Bukarests faste sisteplass blant EU-kandidatene i vest-europeiske meningsmålinger. Som King bemerker: "Europeerne har ikke vært noe i nærheten av så entusiastiske med hensyn til Romania som Romania med hensyn til dem". Han dokumenterer vestlige bekymringer med hensyn til landets politiske kurs, den radikale nasjonalismen til Det store rumenske partiet og behandlingen av minoriteter. Kings konklusjon om at "Verken Romania eller Moldova vil bli medlemmer av EU snart", er foreldet og trenger differensiering. Mens Romania etter det har blitt medlem av NATO og har en klar timeplan for EU-medlemskap, synes Moldova å være tapt i ingenmannsland mellom det russisk-dominerte Samveldet av uavhengige stater (SUS) og Vesten.
|
|
|
’a, głębokie pragnienie Polski, aby dołączyć do instytucji zachodnich było ożywiane przez mieszankę obaw o bezpieczeństwo, dążeń do rozwoju gospodarczego i wyraźną kulturową identyfikację z Europą. Rezultatem było początkowo przygniatające poparcie opinii publicznej dla członkostwa, które miało stopniowo ustąpić bardziej krytycznemu, a nawet sceptycznemu stanowisku. Bobiński zaznacza kontrast pomiędzy „dyskretną” akcesją do NATO, a negocjacjami w sprawie członkostwa w Unii Europejskie, które były niemal niezmiennie toczone „w atmosferze otwartej dyskusji na temat warunków członkostwa, a przez to, miały bezpośredni wpływ na postrzeganie członkostwa w Unii przez szeroką opinię publiczną.” Niemal równie wielki wpływ wywarła zmieniająca się opinia o zachodniej kulturze, którą środowiska konserwatywne w coraz większym stopniu postrzegały jako „ateistyczną i dekadencką”. Bobiński poświęca również wiele czasu na przedstawienie dynamiki członkostwa oraz wyraża zastrzeżenia swoich rodaków odnośnie do najnowszych procesów, takich jak większa integracja Rosji z NATO po wydarzeniach z 11 września, rodząca się Europejska Polityka Bezpieczeństwa i Obrony (ESDP) Unii Europejskiej, oraz plany reformy Wspólnej Polityki Rolnej. Autor trafnie ujmuje fenomen obaw szerzących się wśród nowych członków, jako „pułapkę własnej roboty”, jako że: „Sam akt przystąpienia do organizacji grozi ich rozmyciem i przekształceniem tak, że w przyszłości nie będą one w stanie przynosić takich samych korzyści.”
|
|
|
, желание Польши присоединяться к западным международным институтам стало результатом общей озабоченности вопросами безопасности, стремления к экономическому развитию и явной культурной идентичности с Европой. Этим объясняется первоначально преобладавшая поддержка общественностью решения о вступлении в НАТО, которая постепенно уступила место критической и даже скептической позиции. Бобинский сопоставляет «тихое» вступление в НАТО с переговорами о вступлении в ЕС, которые почти неизменно проводились в «атмосфере открытых споров по вопросу об условиях членства и, таким образом, имели прямое воздействие на то, как население воспринимало членство в ЕС». Почти такое же воздействие имело изменяющееся восприятие западной культуры, которую консервативные группы все в большей степени стали рассмотреть как «атеистическую и декадентскую». Бобинский также уделяет значительное внимание динамике членства в НАТО и выражает недовольство своих соотечественников в связи с недавними событиями, такими как расширение интеграции России в НАТО после 11 сентября 2001 г., развитие европейской политики в области безопасности и обороны Европейского союза и его планы реформ общей сельскохозяйственной политики. Он точно описывает проявление озабоченности у новых государств-членов тем, что они попали в «западню, которую сами себе подстроили», так как «сам факт их вступления уже угрожает ослабить эти организации и изменить их таким образом, что они уже не смогут гарантировать такие же выгоды в будущем».
|
|
|
, úsilie Poľska vstúpiť do západných inštitúcií bolo umocňované zmesou bezpečnostných obáv a snáh o ekonomický rozvoj a jasnú kultúrnu identitu v rámci Európy. Výsledkom bola spočiatku obrovská podpora členstva, ktorá však postupne ustupovala kritickejšiemu, či dokonca skeptickému postoju. Bobinski porovnáva „diskrétny“ proces pristúpenia k NATO s rokovaniami v EÚ, ktoré temer vždy prebiehali v „atmosfére otvorenej debaty o podmienkach členstva, a mali tak priamy vplyv na spôsob, akým verejnosť členstvo v EÚ vníma“. Takmer rovnaký účinok vyvolal meniaci sa spôsob vnímania západnej kultúry, na ktorú konzervatívne skupiny čoraz viac nazerali ako na „ateistickú a dekadentnú“. Bobinski venuje značný priestor aj dynamike členstva a vyjadruje pochybnosti svojich krajanov v súvislosti s nedávnym vývojom, napríklad pokračujúcou integráciou Ruska do štruktúr NATO po 11. septembri 2001, rodiacim sa programom Európskej bezpečnostnej a obrannej politiky (ESDP) v rámci EÚ, alebo plánmi na reformu Spoločnej poľnohospodárskej politiky EÚ. Autor výstižne popisuje obavy nových členov ako „pascu, ktorú si sami nastražili“, pretože „už samotný akt ich vstupu hrozí tým, že sa tieto organizácie oslabia a zmenia tak, že si v budúcnosti nebudú môcť dovoliť poskytovať rovnaké výhody.“
|
|
|
, je željo Poljske po vključitvi v zahodne institucije spremljala mešanica občutkov glede varnosti, gospodarskega razvoja in jasne kulturne identitete znotraj Evrope. Posledica vsega tega je bila najprej ogromna javna podpora članstvu, ki jo je postopoma nadomestilo bolj kritično, morda celo skeptično stališče. Bobinski primerja “diskreten” vstop v Nato s pogajanji z EU, ki so skoraj brez izjeme potekala v “ozračju javne polemike o pogojih za članstvo in zato tudi neposredno vplivala na mnenje javnosti o članstvu v EU”. Skoraj enak učinek pa je naredilo tudi drugačno zaznavanje zahodne kulture, ki so jo konzervativne skupine vse bolj označevale kot “ateistično in dekadentno”. Bobinski precej prostora namenja tudi dinamiki članstva in izraža zaskrbljenost svojih sodržavljanov zaradi nedavnih dogodkov, kot so denimo večja integracija Rusije v Nato po 11. septembru, nastajanje skupne varnostne in obrambne politike Evropske unije ter načrti za reformo Skupne kmetijske politike EU. Zaskrbljenost novih članic spretno opiše kot “njihovo lastno past”, saj “že sama včlanitev grozi, da bo te organizacije oslabila in jih spremenila tako, da ne bodo več mogle nuditi istih koristi tudi v prihodnje”.
|
|
|
’ın eski muhabiri olan Christopher Bobinski’nin yazdığı gibi, Polonya’nın güvenlik konusundaki endişeleri, ekonomik kalkınma ve kültürel açıdan Avrupa ile özdeşleşme isteği ülkenin Batı kurumlarına katılma arzusunu körüklüyordu. Bu en başlarda halkın üyelik fikrini şiddetle desteklemesine yol açtı, ancak zamanla bu destek yerini daha eleştirel ve hatta şüpheci bir tutuma bıraktı. Bobinski yazısında NATO’ya katılım sürecini AB müzakereleri ile karşılaştırıyor. NATO’ya katılım “sessizce” yapılırken AB görüşmeleri hemen hemen her zaman “üyelik şartları ile ilgili tartışmalarla geçiyor ve dolayısıyla halkın AB üyeliği hakkındaki fikirlerini doğrudan etkiliyordu.” Batı kültürü ile ilgili görüşlerin değişmesi de aynı derecede etkili oluyordu: tutucu kesimler Batı kültürünü ateist ve yozlaşmış olarak görüyordu. Bobinski üyeliğin dinamiklerine de zaman ayırıyor ve vatandaşlarının 9 Eylül’den sonra Rusya’nın NATO’ya daha fazla entegre olması, Avrupa Birliği’nin Avrupa Güvenlik ve Savunma Politikası ve Ortak Tarım Politikasında reform planları gibi son gelişmeler hakkındaki kuşkularını ifade ediyor. Yazar yeni üyelerin endişelerini gayet yerinde bir şekilde “kendi kendilerine kurdukları bir tuzak” olarak tanımlıyor, zira bu ülkelerin NATO’ya katılmaları, bu örgütlerin zayıflamaları ve gelecekte aynı yararları sağlamalarına izin vermeyecek şekilde değişmeleri olasılığını da beraberinde getiriyor.”
|
|
|
korespondents raksta , ka Polijas vēlmi iestāties Rietumu institūcijās virzīja bailes par drošību, vēlēšanās veicināt ekonomisko attīstību un definēt skaidru kulturālu identitāti kopā ar Eiropu. Tas sākotnēji deva ļoti pārliecinošu sabiedrības atbalstu iestājai, ko pakāpeniski nomainīja kritiskāka un pat skeptiska pozīcija. Bobinskis pretstata “diskrēto” iestāšanos NATO un ES iestājas pārrunas, kas gandrīz vienmēr, nemainīgi norisinājās “atklātas diskusijas par iestāšanās noteikumiem atmosfērā un tādējādi tieši ietekmēja sabiedrības viedokli par dalību ES”. Gandrīz tāda pati ietekme bija arī izmainītajai uztverei par Rietumu kultūru, ko konservatīvās grupas aizvien biežāk apzīmēja kā “ateistisku un dekadentisku”. Bobinskis arī veltī diezgan daudz laika dalības dinamikas aprakstam un izsaka savu tautiešu bažas par nesenajiem notikumiem, tādiem kā Krievijas lielāka integrēšanās NATO pēc 11.septembra, Eiropas Savienībā dzimstošais ESDP un plāni reformēt Kopīgo lauksaimniecisko politiku. Viņš trāpīgi apraksta tādu jauno dalībvalstu bažu fenomenu kā “pašu darinātie slazdi”, jo “pats valstu pievienošanās akts draud atšķaidīt (starptautiskās) organizācijas un mainīt tās tādā veidā, ka tās var nespēt dot tādus pašu ieguvumus arī nākotnē”.
|
|
|
Як пише Крістофер Бобінський, видавець журналу і колишній кореспондент “Файненшіел Таймс”, прагнення Польщі приєднатись до західних організацій підсилювалося міркуваннями про безпеку, прагненням економічного розвитку і чіткою культурною єдністю з Європою. Це призвело спочатку до переважаючої громадської підтримки вступу, яку поступово заступала більш критична, навіть скептична позиція. Бобінський протиставляє “тихий” вступ до НАТО переговорам з ЄС, які майже завжди проходили в “атмосфері відкритої суперечки з приводу умов членства і які, відтак, безпосередньо впливали на сприйняття громадськістю членства в ЄС”. Майже так само впливали зміни у сприйнятті західної культури, яку консервативні групи дедалі більшою мірою вважають “безбожною і декадентською”. Бобінський також приділяє значну увагу динаміці членства і висловлює скептицизм своїх співвітчизників щодо останніх подій, таких як активізація інтеграції Росії у НАТО після 11 вересня, вироблення власне Європейської політики безпеки і оборони ЄС та його планів реформувати Спільну сільськогосподарську політику. Він влучно описує явище стурбованості нових членів, як “пастку, яку вони самі собі поставили”, тому що “сам акт вступу загрожує розмити ці організації і так їх змінити, що в майбутньому вони не будуть здатні запропонувати такі ж самі вигоди.”
|
