|
|
Întorcându-se la scena politică internă, Sherr face observaţia că populaţia ucraineană, deşi în ansamblul său are o atitudine mai puţin negativă decât publicul rusesc, „este în mod evident mai sceptică în privinţa NATO decât elitele din această ţară, în timp ce în Rusia elitele sunt în mod hotărât mai critice la adresa NATO decât populaţia. ” În ciuda acestor probleme, anul 1999 a fost martorul începutului unei faze de cooperare intensă între NATO şi Ucraina, axată pe reforma apărării.
|
|
|
The costs of not integrating Ukraine is Sherr's starting point. He then goes on to compare the different approaches of the European Union and NATO towards partnership. For Sherr, the Alliance's partnership programme has tended to draw partners, including Ukraine, closer to Western institutions, while the European Union, less radically transformed by the end of the Cold War, "continues to apply an old model of enlargement" that could become a process of moving barriers eastwards. While the European Union still has no equivalent of NATO's cooperation programme, which achieved a remarkable total of 500 NATO-Ukraine events in 2000, he hopes that the European Union's increasing focus on security policy will change this. Switching to the domestic scene, Sherr notes that the Ukrainian population, though on the whole less negative in its attitudes than the Russian public, "is distinctly more sceptical towards NATO than the country's elite; whereas in Russia the elite is decidedly more critical of NATO than the population". Despite problems, 1999 witnessed the beginning of an intense phase of NATO-Ukraine cooperation centred around defence reform. Sherr provides an excellent analysis of this cooperation and calls on the West to maintain such channels of influence, while "taking Ukraine's European aspirations seriously".
|
|
|
Le coût de la non-intégration de l'Ukraine constitue le point de départ de James Sherr. Il poursuit en comparant les différentes approches de l'Union européenne et de l'OTAN en matière de partenariat. Pour Sherr, le programme de partenariat de l'Alliance tend à rapprocher les Partenaires, dont l'Ukraine, des institutions occidentales, tandis que l'Union européenne, moins radicalement transformée par la fin de la Guerre froide, « continue à appliquer un ancien modèle d'élargissement », qui pourrait se muer en processus repoussant les barrières vers l'Est. Même si l'Union européenne ne possède toujours pas d'équivalent au programme de coopération de l'OTAN, qui est parvenu à un remarquable total de cinq cents événements rassemblant l'Alliance et l'Ukraine en 2000, l'auteur espère que l'accent que l'UE met de plus en plus sur la politique de sécurité modifiera cette situation. S'intéressant ensuite au paysage intérieur, James Sherr note que la population ukrainienne, bien que moins négative dans l'ensemble que l'opinion publique russe, « est indéniablement plus sceptique envers l'OTAN que l'élite du pays, tandis qu'en Russie, l'élite est sans nul doute plus critique face à l'OTAN que la population ». En dépit de problèmes, l'année 1999 a marqué le début d'une phase de coopération intense entre l'OTAN et l'Ukraine, centrée sur la réforme de la défense. James Sherr fournit une excellente analyse de cette coopération et exhorte l'Occident à préserver de tels canaux d'influence, tout en « prenant au sérieux les aspirations européennes de l'Ukraine ».
|
|
|
Die Kosten, die damit verbunden sind, die Ukraine nicht zu integrieren, sind der Ausgangspunkt für die Überlegungen Sherrs. Vor diesem Hintergrund vergleicht er die verschiedenen Ansätze der Europäischen Union und der NATO im Hinblick auf Partnerschaftsprogramme. Aus der Sicht Sherrs hat das Partnerschaftsprogramm des Bündnisses in der Regel zur Folge gehabt, dass Partnerstaaten, einschließlich der Ukraine, näher an die westlichen Institutionen herangeführt wurden, während die Europäische Union, die durch das Ende des Kalten Krieges weniger tief greifend verändert wurde, "weiterhin ein altes Erweiterungsmodell anwendet", das sich als eine Methode zur Verlegung von Grenzen in Richtung Osten erweisen könnte. Obwohl die Europäische Union noch nichts eingeführt hat, was dem Kooperationsprogramm der NATO entsprechen würde, auf dessen Grundlage im Jahr 2000 beachtlicherweise insgesamt 500 gemeinsame Veranstaltungen der NATO und der Ukraine durchgeführt wurden, hofft er, dass sich dies durch die zunehmende Bedeutung ändern wird, die der Sicherheitspolitik in der EU zukommt. Im Hinblick auf die innenpolitische Lage stellt Sherr fest, dass die Bevölkerung der Ukraine zwar insgesamt eine weniger negative Haltung erkennen lässt als die russische Öffentlichkeit, aber "gegenüber der NATO deutlich skeptischer eingestellt ist als die Führungselite des Landes; dagegen hat die russische Elite eine deutlich kritischere Haltung gegenüber der NATO als die Bevölkerung allgemein". Trotz einiger Probleme begann 1999 eine intensive Phase der Zusammenarbeit zwischen der NATO und der Ukraine, in deren Mittelpunkt die Reform des Verteidigungssektors stand. Sherr bietet dem Leser eine hervorragende Analyse dieser Zusammenarbeit und fordert den Westen dazu auf, sich derartige Kanäle der Einflussnahme offen zu halten und zugleich die "ukrainischen Zielvorstellungen bezüglich Europas ernst zu nehmen".
|
|
|
Los costes de la no integración de Ucrania constituyen el punto de partida de Sherr. A continuación pasa a comparar los diferentes planteamientos de la Unión Europea y la OTAN respecto a las asociaciones. Para Sherr el programa de asociación de la Alianza ha tendido a acercar a sus socios - entre ellos a Ucrania - a las instituciones occidentales, mientras que la Unión Europea que no ha sufrido una transformación tan radical tras el final de la guerra fría "sigue aplicando un modelo de ampliación anticuado" que podría convertirse en un proceso de desplazamiento de barreras hacia el este. Aunque la Unión Europea no cuenta con nada equivalente al programa de cooperación de la OTAN, que en 2000 consiguió la impresionante cifra de 500 actividades conjuntas OTAN-Ucrania, el autor espera que el creciente protagonismo que está otorgando la Unión Europea a las políticas de seguridad logrará cambiar esta situación. Sherr pasa a continuación a analizar el escenario nacional y señala que la población ucraniana a pesar de mantener una actitud menos negativa que la opinión pública rusa "se muestra claramente más escéptica hacia la OTAN que la elite del país, mientras que en Rusia la elite se muestra decididamente más crítica hacia la OTAN que la población". A pesar de todos esos problemas en 1999 pudimos asistir al comienzo de una fase de intensa cooperación entre la OTAN y Ucrania centrada en el campo de la reforma de la defensa. Sherr nos ofrece un análisis excelente de esta cooperación y le pide a Occidente que mantenga abiertos esos canales de influencia y que "siga tomándose en serio las aspiraciones europeas de Ucrania".
|
|
|
I costi di una Ucraina non integrata costituiscono il punto di partenza di Sherr. Questo autore passa poi a comparare i differenti approcci dell'Unione Europea e della NATO in materia di partenariato. Per Sherr, il programma di partenariato dell'Alleanza è teso ad avvicinare i partner, inclusa l'Ucraina, sempre più alle istituzioni occidentali, mentre l'Unione Europea, meno radicalmente trasformata dalla fine della Guerra Fredda, "continua ad applicare un vecchio modello di allargamento" che potrebbe diventare un processo per spostare le barriere più ad oriente. Anche se l'Unione Europea non ha ancora nessun programma di cooperazione equivalente a quello della NATO, che ha conseguito il notevole traguardo di 500 attività NATO-Ucraina nel 2000, egli spera che la crescente attenzione posta dall'Unione Europea sulla politica di sicurezza modificherà questa situazione. Passando al quadro interno, Sherr afferma che la popolazione ucraina, sebbene nel complesso meno negativa rispetto all'opinione pubblica russa, "è notevolmente più scettica verso la NATO rispetto all'élite del paese; mentre in Russia l'élite è decisamente più critica verso la NATO rispetto alla popolazione". Malgrado i problemi, il 1999 ha visto l'inizio di una intensa fase di cooperazione NATO-Ucraina centrata sulla riforma della difesa. Sherr fornisce un'eccellente analisi di questa cooperazione e sollecita l'Occidente a mantenere tali canali di influenza, mentre "si considerano seriamente le aspirazioni europee dell'Ucraina".
|
|
|
Os custos da não integração da Ucrânia constituem o ponto de partida de Sherr. Prossegue comparando as abordagens diferentes da União Europeia e da OTAN para a parceria. Para Sherr, o programa de parceria da Aliança tende a trazer os parceiros, incluindo a Ucrânia, para mais perto das instituições ocidentais, enquanto a União Europeia, menos radicalmente transformada pelo fim da Guerra Fria, "continua a aplicar um velho modelo de alargamento" que se poderá tornar num processo de deslocação das barreiras para Leste. Embora a União Europeia ainda não tenha nenhum equivalente do programa de cooperação da OTAN, que alcançou um notável total de 500 realizações OTAN-Ucrânia em 2000, espera que a centragem crescente da União Europeia na política de segurança modificará a situação. Quanto ao cenário interno, Sherr salienta que a população da Ucrânia, embora no conjunto menos negativa nas suas atitudes que o público russo, "é nitidamente mais céptica em relação à OTAN que a elite do país; enquanto na Rússia a elite é decisivamente mais crítica da OTAN que a população". Apesar dos problemas, o ano de 1999 assistiu ao início duma fase intensa de cooperação OTAN-Ucrânia centrada na reforma da defesa. Sherr faz uma excelente análise desta cooperação e exorta o Ocidente a manter estes canais de influência e, ao mesmo tempo, a "levar a sério as aspirações europeias da Ucrânia".
|
|
|
Wat de kosten zouden kunnen zijn als Oekraïne niet wordt opgenomen is Sherr's uitgangspunt. Vervolgens vergelijkt hij de verschillende benaderingen van de Europese Unie en de NAVO tegenover partnerschap. Naar Sherr's oordeel, heeft het partnerschapprogramma van het Bondgenootschap vooral partners aangetrokken, inclusief Oekraïne die dichter bij de Westerse instellingen stonden, terwijl de Europese Unie, die minder radicaal hervormd was na de Koude Oorlog, "een oud model voor de uitbreiding blijft hanteren" dat zou kunnen betekenen dat de grenzen in oostelijke richting worden opgeschoven. Hoewel de Europese Unie nog niet beschikt over een samenwerkingsprogramma zoals dat van de NAVO, dat heeft geleid tot een opvallend aantal van 500 gezamenlijke NAVO-Oekraïne activiteiten in 2000, hoopt hij dat hier verandering in zal komen, doordat de Europese Unie zich steeds meer op het veiligheidsbeleid gaat richten. Wat de situatie in Oekraïne zelf betreft, constateert Sherr dat de bevolking, hoewel die over het algemeen minder negatief is dan het grote Russische publiek, "toch duidelijk sceptischer staat tegenover de NAVO dan de elite; terwijl in Rusland de elite beslist kritischer tegenover de NAVO staat dan het grote publiek". Ondanks allerlei problemen vond in 1999 de start plaats van een intensieve fase in de samenwerking tussen de NAVO en Oekraïne wat betreft de defensiehervorming. Sherr geeft een uitstekende analyse van deze samenwerking en doet een beroep op het Westen om dit soort invloedskanalen open te houden, terwijl men tegelijkertijd "Oekraïne's Europese aspiraties serieus neemt".
|
|
|
Отправната точка на Шер е цената, която ще бъде заплатена, ако Украйна не се интегрира. След това той сравнява различните подходи към партньорството на НАТО и Европейския съюз. Според Шер натовската програма за партньорство се е стремила да притегли партньорите, включително и Украйна, по-близо до западните институции, докато Европейският съюз, който не се е преустроил така радикално след края на Студената война, « продължава да прилага стария модел на разширяване » с риск да премести бариерите по на изток. Макар че Европейският съюз все още няма еквивалент на програмата за сътрудничество на НАТО, която постигна забележителната цифра от 500 съвместни прояви с Украйна, авторът се надява, че засиленото внимание на ЕС към политиката в областта на сигурността ще промени нещата. Връщайки се на националната сцена, Шер отбелязва, че населението на Украйна, макар и като цяло не така негативно настроено както руската общественост, е « доста по-скептично към НАТО отколкото елита на страната, докато обратно в Русия елитът е много по-критично настроен, отколкото населението ». Въпреки проблемите през 1999 г. сътрудничеството между НАТО и Украйна навлезе в нова фаза, съсредоточена върху отбранителната реформа. Шер прави отличен анализ на това сътрудничество и призовава Запада да продължи да поддържа подобни канали на влияние, докато сериозно « се вземат под внимание европейските стремежи на Украйна ».
|
|
|
Cena ignorování Ukrajiny je výchozím bodem Sherrova příspěvku. Autor porovnává různost přístupů Evropské unie a NATO k partnerství. Podle Sherra má partnerský program Aliance tendenci partnery, včetně Ukrajiny, přibližovat k západním institucím, zatímco Evropská unie, která se od konce studené války transformovala méně radikálně, „dále aplikuje starý model rozšiřování,“ což by mohlo vyústit v proces posunování hranic směrem na východ. Zatímco program spolupráce NATO měl v roce 2000 na kontě úctyhodných 500 společných akcí NATO-Ukrajina, Evropská unie zatím žádný podobný program nemá. Sherr však doufá, že sílící zaměření Evropské unie na bezpečnostní politiku by mohlo v tomto ohledu přinést zvrat. Autor se rovněž přesouvá na domácí scénu a poznamenává, že ukrajinská veřejnost je, i přes celkově méně negativní postoje ve srovnání s ruskou veřejností, „stále výrazně skeptičtější vůči NATO než elita země; elita Ruska je naopak k NATO rozhodně kritičtější než jeho obyvatelstvo“. Přes různé problémy započala v roce 1999 intenzivní fáze spolupráce NATO a Ukrajiny zaměřená na reorganizaci obrany. Sherr poskytuje vynikající analýzu této spolupráce a vyzývá Západ, aby tyto cesty vlivu udržoval, ale nezapomínal přitom „brát vážně evropské aspirace Ukrajiny“.
|
|
|
Sherrs udgangspunkt er omkostningerne ved ikke at integrere Ukraine. Han fortsætter med at sammenligne EU's og NATO's forskelligartede tilgange til partnerskab. For Sherr har der i Alliancens partnerskabsprogram været en tendens til at trække partnere, herunder Ukraine, tættere på vestlige institutioner, mens EU, som ikke har ændret sig så radikalt efter Den Kolde Krigs afslutning, "forsat anvender en gammeldags model for udvidelse", som kan blive en proces, der flytter barrierer mod øst. Mens EU fortsat ikke har noget modstykke i NATO's samarbejdsprogram, inden for hvis rammer der i alt fandt 500 begivenheder mellem NATO og Ukraine sted i 2000, håber han, at EU's øgede fokus på sikkerhedspolitik vil ændre dette. Hvis man skifter til den indenrigspolitiske scene, noterer Sherr sig, at den ukrainske befolkning, der som helhed er mindre negativ end den russiske, "er klart mere skeptiske over for NATO end landets elite, mens eliten i Rusland er klart mere kritisk over for NATO end befolkningen". Selvom der var problemer, blev der i 1999 indledt en fase med intensivt samarbejde mellem NATO og Ukraine om forsvarsreform. Sherr analyserer udmærket dette samarbejde og opfordrer Vesten til at bevare disse indflydelseskanaler, samtidig med, at man "tager Ukraines europæiske forhåbninger alvorligt".
|
|
|
Sherr alustab sellest, millist hinda tuleb maksta Ukraina integreerimata jätmise eest. Seejärel võrdleb ta Euroopa Liidu ja NATO erinevaid seisukohti partnerluse kohta. Sherri arvates on alliansi partnerlusprogramm toonud partnerid, sh Ukraina, Lääne institutsioonidele lähemale. Seevastu Euroopa Liit, milles külma sõja lõppedes ei toimunud nii põhjalikke muutusi, “jätkab vana laienemismudeli kasutamist”, mis tähendab barjääride nihutamist ida poole. Kuigi Euroopa Liidul ei ole välja pakkuda programmi, mis oleks võrdväärne NATO koostööprogrammiga, mille käigus korraldati 2000. aastal tervelt 500 NATO-Ukraina partnerlusüritust, loodab ta siiski, et Euroopa Liidu jätkuv keskendumine julgeolekupoliitikale muudab olukorda. Rääkides riigisisestest teemadest, märgib Sherr, et Ukraina elanikkond, kes on oma hoiakutes üldiselt positiivsem kui Venemaa avalikkus, “on NATO suhtes selgelt skeptilisem kui eliit; samas on Venemaa eliit NATO suhtes kahtlemata kriitilisem kui Venemaa elanikkond”. Vaatamata probleemidele algas 1999. aastal NATO ja Ukraina vahel tihe koostöö, mis keskendus kaitsereformile. Sherr analüüsib seda koostööd põhjalikult ning kutsub Läänt üles niisuguseid mõjutamiskanaleid säilitama ja “suhtuma tõsiselt Ukraina püüdlustesse saada osaks Euroopast”.
|
|
|
Sherr kiindulópontja az, hogy milyen árat kell fizetni azért, ha Ukrajna integrálására nem kerül sor. Ezután összehasonlítja az Európai Unió és a NATO eltérő megközelítési módját a partnerséggel kapcsolatban. Sherr számára a Szövetség partnerségi programja hajlamos volt közelíteni a partnereket, beértve Ukrajnát is, a nyugati intézményekhez, míg az Európai Unió, amely kevésbé radikálisan alakult át a hidegháború végére „továbbra is egy régi bővítési modellt alkalmaz”, amely a határok keletre történő áthelyezésének folyamatává válhat. Míg az Európai Unió továbbra sem rendelkezik a NATO együttműködési programjához hasonlóval, amely figyelemre méltó módon összesen 500 NATO-ukrán programot tudhatott magáénak 2000-ben, reméli, hogy az Európai Unió fokozódó figyelme a biztonságpolitika terén változást hoz ezen a téren. A belföldi összképre rátérve Sherr megjegyzi, hogy Ukrajna lakossága, habár hozzáállását tekintve sokkal kevésbé negatív, mint az orosz közvélemény „határozottan szkeptikusabb a NATO-t illetően, mint az ország elitje; míg Oroszországban az elit határozottan kritikusabb a NATO-val kapcsolatban, mint a lakosság.” A problémák ellenére 1999-ben tanúi lehettünk annak, ahogy kezdetét vette a védelmi reform körül összpontosuló NATO-ukrán együttműködés intenzív szakasza. Sherr kiváló elemzést ad erről az együttműködésről és felszólítja a Nyugatot, hogy tartsa fenn az ilyen befolyásolási csatornákat, miközben „komolyan veszi Ukrajna európai törekvéseit”.
|
|
|
Útgangspunktur Sherr er kostnaðurinn af því að taka Úkraínu ekki inn í samfélag vestrænna þjóða. Síðan fer hann út í að bera saman mismunandi nálgun Evrópusambandsins og NATO gagnvart samstarfi. Í augum Sherr hefur samstarfsáætlun bandalagsins haft tilhneigingu til að laða samstarfsríkin, þ.á m. Úkraínu, nær vestrænum stofnunum, en hins vegar heldur Evrópusambandið, sem ekki hefur gengið í gegnum eins róttækt umbótaferli í kjölfar kalda stríðsins, „áfram að styðjast við gamaldags stækkunarlíkan” sem gæti einfaldlega haft þau áhrif að færa múrana til austurs. Enn býr Evrópusambandið ekki yfir neinu sem jafngildir samstarfsáætlun NATO, en svo ótrúlega sem það kann að hljóma var stofnað til 500 viðburða sem NATO og Úkraína komu sameiginlega að árið 2000, en hann vonar að aukin áhersla Evrópusambandsins á öryggisstefnu breyti þessu. Sherr snýr sér síðan að innanlandsmálum og segir að úkraínska þjóðin, þótt hún sé í heild ekki eins neikvæð í afstöðu sinni og almenningur í Rússlandi, „hafi greinilega meiri efasemdir um NATO en forystumenn landsins; hins vegar séu forystumenn Rússa mun gagnrýnni á NATO en þjóðin”. Þrátt fyrir ýmis vandamál hljóp mikill kraftur í samvinnu NATO og Úkraínu í upphafi árs 1999 með megináherslu á umbætur í varnarmálum. Sherr setur fram afbragðsgóða greiningu á þessu samstarfi og ákallar Vesturlönd að halda þessum farvegum til áhrifa opnum, og „taka jafnframt alvarlega hneigingu Úkraínu til Evrópu”.
|
|
|
Sherras pradeda nuo to, kiek kainuos, jei Ukraina nebus integruojama. Toliau jis palygina skirtingus Europos Sąjungos ir NATO požiūrius į partnerystę. Sherro nuomone, Aljanso partnerystės programa padeda pritraukti partnerius, tarp jų ir Ukrainą, arčiau prie Vakarų institucijų, tuo tarpu, po šaltojo karo pabaigos ne taip radikaliai pasikeitusi Europos Sąjunga „toliau taiko seną plėtros modelį“, galintį tapti barjerų pastūmėjimo toliau į rytus procesu. Nors Europos Sąjunga neturi nieko, kas prilygtų NATO bendradarbiavimo programai, pagal kurią 2000 metais iš viso įvyko įspūdingas skaičius (500) NATO ir Ukrainos renginių, autorius viliasi, kad tai pakeis stiprėjantis Europos Sąjungos dėmesys saugumo politikai. Pereidamas prie vidaus situacijos, Sherras pažymi, kad Ukrainos gyventojai, nors apskritai ir ne taip neigiamai nusiteikę kaip Rusijos visuomenė, „aiškiai daug skeptiškiau žiūri į NATO nei šalies elitas, tuo tarpu Rusijos elito požiūris į NATO daug kritiškesnis nei šalies gyventojų“. Nepaisant problemų, 1999 m. prasidėjo intensyvaus gynybos reformai skirto bendradarbiavimo tarp NATO ir Ukrainos etapas. Sherras pateikia puikią bendradarbiavimo analizę ir kviečia Vakarus išlaikyti tokius įtakos kanalus bei „rimtai žiūrėti į Ukrainos siekius, susijusius su Europa“.
|
|
|
Kostnadene ved ikke å integrere Ukraina er Sherrs utgangspunkt. Han fortsetter deretter med å sammenlikne de forskjellige tilnærmingene i EU og NATO mot partnerskap. For Sherr har Alliansens partnerskapsprogram hatt tendens til å trekke partnerne, inkludert Ukraina, tettere til vestlige institusjoner, mens EU, som er mindre radikalt endret av slutten på Den kalde krigen, "fortsetter å anvende en gammel utvidelsesmodell" som kan bli en prosess for å flytte barrierer østover. Mens EU enda ikke har noe tilsvarende NATOs samarbeidsprogram, som oppnådde det utrolige totale antall 500 NATO-Ukraina tiltak i 2000, håper han at EUs økende fokus på sikkerhetspolitikk vil endre dette. På innenriksarenaen merker Sherr seg at Ukrainas befolkning, selv om den i det hele er stort sett mindre negativ i sine holdninger enn den russiske befolkningen, "er helt klart mer skeptisk overfor NATO enn landets elite; mens eliten er mer kritisk overfor NATO enn befolkningen i Russland". Til tross for problemene, var 1999 begynnelsen på en intens fase i samarbeidet mellom NATO og Ukraina, sentrert rundt forsvarsreformen. Sherr gir en utmerket analyse av dette samarbeidet og oppfordrer Vesten til å opprettholde slike innflytelseskanaler, samtidig som man "tar Ukrainas europeiske ambisjoner alvorlig".
|
|
|
Koszt zaniechania w dziedzinie integrowania Ukrainy jest punktem wyjścia do rozważań Sherra. Następnie przechodzi on do porównywania, różniących się od siebie, stanowisk Unii Europejskiej i NATO wobec partnerstwa. Zdaniem Sherra, program partnerstwa Sojuszu jak dotąd raczej przyciągał partnerów, w tym Ukrainę, do instytucji zachodnich, gdy tymczasem Unia Europejska – mniej drastycznie przekształcona pod koniec zimnej wojny – „nadal stosuje stary model rozszerzenia”, który mógłby się stać procesem przesuwania barier na wschód. Chociaż Unia Europejska nie ma ekwiwalentu programu współpracy NATO, który w 2000 roku osiągnął zadziwiającą liczbę 500 imprez NATO-Ukraina, Sherr ma nadzieję, że rosnący nacisk Unii Europejskiej na politykę bezpieczeństwa przyczyni się do zmiany w tym zakresie. Przenosząc uwagę na scenę wewnątrzpaństwową, Sherr zauważa, że ukraińska opinia publiczna, chociaż jako całość, mniej negatywnie nastawiona, niż Rosjanie jest „wyraźnie bardziej sceptyczna wobec NATO, niż elity tego kraju; podczas gdy w Rosji to elity są znacznie bardziej krytyczne, niż ogół opinii publicznej.” Pomimo problemów, w 1999 roku byliśmy świadkami intensywnej fazy współpracy NATO-Ukraina, koncentrującej się na reformie systemu obronnego. Sherr przedstawia znakomitą analizę tej współpracy i wzywa Zachód do utrzymania takich instrumentów wywierania wpływu, przy jednoczesnym „poważnym traktowaniu europejskich aspiracji Ukrainy.”
|
|
|
Отправным пунктом в статье Шерра служат издержки в случае отказа от интеграции Украины в западные структуры. Далее он сравнивает различные подходы к партнерству Европейского союза и НАТО. По мнению Шерра программа партнерства Североатлантического союза характеризуется тенденцией приближать партнеров, в том числе Украину, к западным структурам, в то время как Европейский союз, подвергшийся менее радикальным преобразованиям после окончания «холодной войны», «продолжает применять старую модель расширения», которую можно рассматривать как процесс перемещения барьеров в восточном направлении. Хотя у Европейского союза по-прежнему нет эквивалента программы сотрудничества НАТО, которая достигла замечательного результата, проведя в общем 500 мероприятий по линии НАТО-Украины в 2000 г., Шерр выражает надежду, что сосредоточение усилий Европейского союза на создании политики в области обеспечения безопасности изменит это положение. Рассматривая положение внутри страны, Шерр обращает внимание на то, что украинское население по сравнению с российским, в целом, настроено не так отрицательно, но, тем не менее, оно «проявляет заметно больший скептицизм по отношению к НАТО, чем элита страны; при этом российская элита настроена более критически к НАТО, чем население России». Несмотря на существовавшие в 1999 г. проблемы, между НАТО и Украиной началась интенсивная стадия сотрудничества, направленного на проведение военной реформы. Шерр проводит замечательный анализ такого сотрудничества и призывает Запад поддержать такие каналы влияния и «серьезно относиться к европейским устремлениям Украины».
|
|
|
Východiskovým bodom Sherrovho príspevku je cena za neintegrovanie Ukrajiny. Ďalej autor porovnáva rozdielne prístupy Európskej únie a NATO k partnerstvu. Podľa Sherra má partnerský program Aliancie tendenciu približovať partnerov, vrátane Ukrajiny, k západným inštitúciám, zatiaľ čo Európska únia, ktorá sa od konca studenej vojny transformovala menej radikálne, „naďalej uplatňuje starý model rozširovania“, čo by mohlo viesť k procesu posúvania hraníc smerom na východ. Európska únia zatiaľ nemá žiaden program, ktorý by bol ekvivalentom programu spolupráce NATO (pričom tento dosiahol v roku 2000 pozoruhodných 500 spoločných podujatí NATO-Ukrajina). Sherr však dúfa, že silnejúce zameranie Európskej únie na bezpečnostnú politiku prinesie v tomto smere zmenu. Na adresu domácej scény autor poznamenáva, že ukrajinská verejnosť je – aj napriek celkovo menej negatívnym postojom v porovnaní s ruskou verejnosťou – „stále výrazne skeptickejšia voči NATO než elita krajiny; zatiaľ čo elita Ruska je naopak voči NATO rozhodne kritickejšia než jeho obyvateľstvo“. Aj napriek rôznym problémom začala v roku 1999 intenzívna fáza spolupráce NATO a Ukrajiny zameraná na reformu obrany. Sherr poskytuje výbornú analýzu tejto spolupráce a vyzýva Západ, aby si tento vplyv udržiaval a aby pritom „bral európske ašpirácie Ukrajiny vážne“.
|
|
|
Sherrova izhodiščna točka so stroški, ki bi nastali zaradi nevključitve Ukrajine. Avtor nato primerja različna pristopa Evropske unije in Nata do partnerstva. Sherr meni, da je partnerski program zavezništva svoje partnerice, vključno z Ukrajino, približal zahodnim institucijam, medtem ko Evropska unija, ki je konec hladne vojne ni tako radikalno spremenil, “še vedno uporablja stari model širitve”, ki bi se lahko spremenil v proces prestavljanja pregrad proti vzhodu. Medtem ko Evropska unija še vedno nima ustreznice za Natov program sodelovanja, ki je leta 2000 omogočil neverjetnih 500 dogodkov med Natom in Ukrajino, pa avtor upa, da bo vse večja osredotočenost Evropske unije na varnostno politiko to spremenila. Na notranjem področju Sherr opaža, da je ukrajinsko prebivalstvo, čeprav je na splošno manj negativno nastrojeno kot ruska javnost, “znatno bolj skeptično do Nata kot vodilni politiki, medtem ko je v Rusiji elita odločno bolj skeptična do Nata kot celotno prebivalstvo”. Kljub težavam se je leta 1999 začela intenzivna faza sodelovanja med Natom in Ukrajino, ki se je osredotočila na obrambne reforme. Sherr ponuja odlično analizo tega sodelovanja in poziva Zahod, naj ohrani tovrstne načine vpliva in hkrati “ukrajinske evropske težnje vzame resno”.
|
|
|
Sherr başlangıç noktası olarak Ukrayna’yı entegre etmemenin bedelini ele alıyor. Daha sonra Avrupa Birliği ile NATO’nun ortaklık konusundaki farklı yaklaşımlarını karşılaştırıyor. Sherr'e göre İttifak'ın ortaklık programı Ukrayna da dahil tüm ortaklık ülkelerini Batılı kurumlara yakınlaştırırken, Soğuk Savaş'tan sonra radikal bir değişim geçirmemiş olan Avrupa Birliği sınırlarını doğuya doğru itme sürecinde eski bir genişleme modelini uygulamaya devam ediyor." Avrupa Birliği henüz NATO’nunkine benzer bir işbirliği programına sahip değil. NATO'nun işbirliği programı 2000 yılında 500 kadar NATO-Ukrayna etkinliğini başarıyla yürütmüştü. Ancak Sherr Avrupa Birliği'nin giderek güvenlik politikası üzerinde odaklanmasıyla bunun değişeceğini düşünüyor. Ülkenin dahili konularına gelince, Sherr’e göre Ukrayna halkı Rus halkı kadar olumsuz olmasa da, “NATO'ya Ukraynalı elit kesimden daha fazla şüpheyle yaklaşıyor; halbuki Rusya’da elit kesim NATO konusunda halktan daha şüpheci." Tüm sorunlara rağmen, 1999 yılı NATO-Ukrayna arasında savunma üzerine odaklanan işbirliğinde yoğun bir dönemin başlangıcı oldu. Sherr bu işbirliğinin mükemmel bir analizini sunuyor ve Batı’yı bu tür nüfuz kanallarını açık tutmaya ve “Ukrayna’nın Avrupa’ya yönelik umutlarını ciddiye almaya” davet ediyor.
|
|
|
Šera sākuma punkts ir Ukrainas neintegrēšanas izmaksas. Tālāk autors salīdzina divas pieejas partnerattiecību veidošanai – Eiropas Savienības un NATO. Šers uzskata, ka alianses partnerattiecību programma ir ar tendenci piesaistīt partnerus, tostarp arī Ukrainu, tuvāk Rietumu institūcijām, bet Eiropas Savienība, ko “aukstā kara” beigas ir transformējušas ne tik radikāli, “turpina piemērot veco paplašināšanās modeli”, kas varētu pārtapt par procesu, kad barjeras tiek pārvietotas tālāk uz austrumiem. Kamēr Eiropas Savienībai joprojām nav tādas sadarbības programmas, kas būtu līdzvērtīga NATO programmai, kuras gaitā 2000. gadā tika sasniegts 500 NATO-Ukrainas pasākumu rekords, autors cer, ka Eiropas Savienība, pievēršot lielāku uzmanība drošības politikas jautājumiem, šo situāciju mainīs. Pārejot pie iekšzemes situācijas, Šers raksta, ka Ukrainas iedzīvotāji, lai gan kopumā nav tik ļoti negatīvi nosakņoti kā Krievijas iedzīvotāji, “ir izteikti skeptiskāki pret NATO kā valsts elite; kamēr Krievijā elites attieksme ir daudz kritiskāka pret NATO kā iedzīvotāju attieksme”. Neraugoties uz problēmām, 1999. gadā bija novērojams intensīvas NATO – Ukraina sadarbības sākums, kas koncentrējas ap aizsardzības forumu. Šers piedāvā lielisku šīs sadarbības analīzi un aicina Rietumus saglabāt šādus ietekmes kanālus, kā arī “uzņemt nopietni Ukrainas Eiropas centienus”.
|
|
|
Шерр починає з ціни інтеграції для України. Потім він переходить до порівняння різних підходів Європейського Союзу і НАТО до партнерства. Шерр вважає, що програма партнерства Альянсу спрямована на наближення партнерів, включно з Україною, до західних організацій, в той час як Європейський Союз, який по закінченні холодної війни трансформувався менш радикально, “продовжує застосовувати стару модель розширення”, яка може перетворитись у процес перенесення бар’єрів на схід. Хоча Європейський Союз усе ще не має еквіваленту програми НАТО із співробітництва, яка досягла вражаючої цифри у 500 заходів між НАТО й Україною в 2000 році, він сподівається, що через те що ЄС дедалі більше уваги приділяє політиці безпеки, ситуація зміниться. Звернувшись до внутрішніх питань, Шерр зазначає, що населення України, хоча й менш негативно налаштоване, ніж населення Росії, “очевидно більш скептично стосовно НАТО, ніж еліта країни; в той час, як в Росії еліта значно більш критично ставиться до НАТО, ніж населення”. Попри певні проблеми, 1999 рік став початком інтенсивного етапу співпраці між НАТО й Україною у сфері оборонної реформи. Шерр пропонує відмінний аналіз цієї співпраці і закликає Захід утримувати ці канали впливу, “серйозно ставлячись до європейських прагнень України”.
|
