mal – Übersetzung – Keybot-Wörterbuch

Spacer TTN Translation Network TTN TTN Login Français English Spacer Help
Ausgangssprachen Zielsprachen
Keybot 52 Ergebnisse  www.2wayradio.eu  Seite 2
  Das Imperium (Sterblich...  
Zum Glück gibt es immer wieder solche, die sich ins Zeug legen, um die Probleme der Welt anzugehen. Gut so, sonst wären wir ja ... Oha, Moment mal ...
Fortunately, there are some who really apply themselves to the problems of the world. Just as well, otherwise we'd be… Oh wait...
  Schwere etruskische Hop...  
Die erste Klasse der etruskischen Infanterie gibt nicht mal einen Fußbreit nach.
La première classe de l'infanterie étrusque ne cède pas le moindre centimètre de terrain à l'ennemi.
La vanguardia de la infantería etrusca no cede un milímetro ante el enemigo.
La migliore fanteria etrusca non cede nemmeno di un centimetro al nemico.
Prvotřídní etruská pěchota, která nepříteli nedá ani píď prostoru.
Pierwsza klasa piechoty etruskiej nie cofnie się przed wrogiem nawet o krok.
Лучшие пехотинцы этрусской армии в бою не отступают ни на шаг.
Birinci sınıf Etrüsk piyadesi düşmana göz açtırmaz.
  Vampirküste Die Erwache...  
Erfolgreiche Piraten können manchen Teil ihrer Ausbeute genießen. Ein Lager ist auch ein Ort, an dem man sich mal verkriecht und für eine Weile das gute Leben genießt.
Les pirates victorieux ont la liberté de profiter de leurs gains. Un repaire est aussi un endroit parfait pour se cacher et vivre tranquillement pendant un certain temps.
Los buenos piratas disfrutan de algunas de sus ganancias. Una madriguera también es un lugar en el que esconderse y disfrutar de la buena vida durante un tiempo.
I pirati di successo possono godersi alcuni dei propri profitti: un covo è anche un luogo in cui rintanarsi e godersi la bella vita per un po'.
Úspěšní piráti si občas mohou svůj úlovek dobře užít. Doupě je místem, kam se můžeš zašít a alespoň chvíli žít dobrý život.
Cieszący się powodzeniem piraci mają szansę skorzystać ze swoich łupów. W leżu mogą się zaszyć i przynajmniej przez chwilę kosztować uroków życia.
Удачливые пираты могут насладиться плодами своего успеха: укрыться в этом месте и недолго пожить в роскоши.
Başarılı korsanlar, topladıklarının bazılarını keyifleri için de kullanabilirler. Bir in, ayrıca saklanıp bir süreliğine güzel bir hayat yaşamak için de ideal bir yerdir.
  Piraten von Sartosa Gae...  
Erfolgreiche Piraten können manchen Teil ihrer Ausbeute genießen. Ein Lager ist auch ein Ort, an dem man sich mal verkriecht und für eine Weile das gute Leben genießt.
I pirati di successo possono godersi alcuni dei propri profitti: un covo è anche un luogo in cui rintanarsi e godersi la bella vita per un po'.
Úspěšní piráti si občas mohou svůj úlovek dobře užít. Doupě je místem, kam se můžeš zašít a alespoň chvíli žít dobrý život.
  Piraten von Sartosa Kar...  
Erfolgreiche Piraten können manchen Teil ihrer Ausbeute genießen. Ein Lager ist auch ein Ort, an dem man sich mal verkriecht und für eine Weile das gute Leben genießt.
I pirati di successo possono godersi alcuni dei propri profitti: un covo è anche un luogo in cui rintanarsi e godersi la bella vita per un po'.
  Die Ertrunkenen Die Erw...  
Erfolgreiche Piraten können manchen Teil ihrer Ausbeute genießen. Ein Lager ist auch ein Ort, an dem man sich mal verkriecht und für eine Weile das gute Leben genießt.
Los buenos piratas disfrutan de algunas de sus ganancias. Una madriguera también es un lugar en el que esconderse y disfrutar de la buena vida durante un tiempo.
I pirati di successo possono godersi alcuni dei propri profitti: un covo è anche un luogo in cui rintanarsi e godersi la bella vita per un po'.
Úspěšní piráti si občas mohou svůj úlovek dobře užít. Doupě je místem, kam se můžeš zašít a alespoň chvíli žít dobrý život.
Cieszący się powodzeniem piraci mają szansę skorzystać ze swoich łupów. W leżu mogą się zaszyć i przynajmniej przez chwilę kosztować uroków życia.
Удачливые пираты могут насладиться плодами своего успеха: укрыться в этом месте и недолго пожить в роскоши.
Başarılı korsanlar, topladıklarının bazılarını keyifleri için de kullanabilirler. Bir in, ayrıca saklanıp bir süreliğine güzel bir hayat yaşamak için de ideal bir yerdir.
  Ostgotische Elite-Piken...  
Mal rebellierten sie gegen sie, mal kämpften sie im Westen für sie, z.B. bei Châlons-en-Champagne im Jahr 451 n. Chr. Nach dem Zusammenbruch der Machtbasis der Hunnen in der Mitte des 5. Jahrhunderts n. Chr.
Покинув холодные берега Балтики, готы поначалу осели на Черном море, но впоследствии перенаселение и нехватка ресурсов вынудила часть из них уйти на запад. Эта группа была названа тервингами, а оставшиеся готы - грейтунгами. Грейтунги жили в причерноморье вплоть до 370 г. н.э., когда значительная их часть была вынуждена бежать на Балканы от приближающейся орды гуннов. Оставшиеся стали данниками гуннов и даже иногда сражались на их стороне - в частности, в 451 г. при Шалоне. После ослабления гуннов в V в. выжившие причерноморские грейтунги также переселились на Балканы и вскоре стали известны под именем остготов, что означало "готы восходящего солнца" или просто "восточные готы".
  Tarchuna (Aufstieg der ...  
Die erste Klasse der etruskischen Infanterie gibt nicht mal einen Fußbreit nach.
Pierwsza klasa piechoty etruskiej nie cofnie się przed wrogiem nawet o krok.
  Römische Expedition (Th...  
„Überlebt diese Schlacht und nächstes Mal steht ihr in der zweiten Reihe.“
« Survivez à cette bataille, et lors de la prochaine vous occuperez le second rang. »
“Sopravvivete a questa battaglia, e la prossima volta sarete nei secondi ranghi.”
„Pokud přežijete tuhle bitvu, v té příští budete stát ve druhé řadě.“
„Jeśli przeżyjesz tę bitwę, w następnej staniesz w drugim szeregu”.
"Выживешь в бою - может быть, поставим тебя во второй ряд".
"Bu savaştan canlı çık ve bir dahaki sefere ikinci sırada duracaksın."
  Ostgotische Elite-Piken...  
Mal rebellierten sie gegen sie, mal kämpften sie im Westen für sie, z.B. bei Châlons-en-Champagne im Jahr 451 n. Chr. Nach dem Zusammenbruch der Machtbasis der Hunnen in der Mitte des 5. Jahrhunderts n. Chr.
Покинув холодные берега Балтики, готы поначалу осели на Черном море, но впоследствии перенаселение и нехватка ресурсов вынудила часть из них уйти на запад. Эта группа была названа тервингами, а оставшиеся готы - грейтунгами. Грейтунги жили в причерноморье вплоть до 370 г. н.э., когда значительная их часть была вынуждена бежать на Балканы от приближающейся орды гуннов. Оставшиеся стали данниками гуннов и даже иногда сражались на их стороне - в частности, в 451 г. при Шалоне. После ослабления гуннов в V в. выжившие причерноморские грейтунги также переселились на Балканы и вскоре стали известны под именем остготов, что означало "готы восходящего солнца" или просто "восточные готы".
  Vandalenreich (The Last...  
„Überlebt diese Schlacht und nächstes Mal steht ihr in der zweiten Reihe.“
"Survive this battle, and next time, you will stand in the second rank."
« Survivez à cette bataille, et lors de la prochaine vous occuperez le second rang. »
“Sopravvivete a questa battaglia, e la prossima volta sarete nei secondi ranghi.”
"Выживешь в бою - может быть, поставим тебя во второй ряд".
  Königreich der Ostgoten...  
„Überlebt diese Schlacht und nächstes Mal steht ihr in der zweiten Reihe.“
« Survivez à cette bataille, et lors de la prochaine vous occuperez le second rang. »
“Sopravvivete a questa battaglia, e la prossima volta sarete nei secondi ranghi.”
"Выживешь в бою - может быть, поставим тебя во второй ряд".
"Bu savaştan canlı çık ve bir dahaki sefere ikinci sırada duracaksın."
  Indische Elefanten - We...  
Der Elefantenführer saß im Nacken des Tieres, zwei weitere Männer saßen mit Speeren bewaffnet im Howdah. Indische Elefanten kamen zum ersten Mal 305 v. Chr. in den Nahen Osten, als der makedonische Nachfolger Seleukos in Indien einfiel.
Слонов приходилось приучать к шуму и хаосу битвы точно так же, как людей и боевых коней. Индийские боевые слоны были крупнее своих африканских собратьев и могли нести на спине так называемый хаудах - небольшую деревянную башенку с двумя воинами, вооруженными дротиками. Погонщик при этом сидел на шее животного. Впервые индийские слоны появились на Ближнем Востоке после успешного вторжения Селевка в Индию в 305 г. до н.э. По условиям мирного договора между государством Маурьев и династией Селевкидов последним было передано 500 боевых слонов.
  Vampirküste Military - ...  
„Ich kannte mal ’nen Kerl, der denen diente. Die nehm’n keine Gefangen’n un’ weichְ’n kein Stükk.“
"I knew a man who served under 'em once - they takes no prisoners 'n' gives no quarter whatsoever."
« J'ai connu un type qui a servi sous leurs ordres, une fois : ils ne prennent aucun prisonnier et ne font pas de quartier. »
"Conocí a un hombre que sirvió a sus órdenes en una ocasión. No hace prisioneros ni da cuartel. Nunca".
"Conoscevo un uomo che prestò servizio presso di loro: non fanno prigionieri e non danno tregua."
„Znal jsem chlapa, kterej pod ním sloužil. Nebere zajatce a už vůbec si nebere servítky.“
"저 놈들 밑에서 일하던 녀석한테 들은 말인데, 인정사정 안봐주고 모조리 죽인다고들 하더군."
„Znałem kiedyś kogoś, kto pod nim służył. Nie biorą jeńców, nie znają litości”.
"Я знал человека, который служил под командой этого капитана. Пленных они не брали, никакой пощады."
Bir zamanlar onlar için çalışmış birini tanıyorum. Merhametleri yok.
  Karak Kadrin (Sterblich...  
Zum Glück gibt es immer wieder solche, die sich ins Zeug legen, um die Probleme der Welt anzugehen. Gut so, sonst wären wir ja ... Oha, Moment mal ...
Per fortuna c'è gente che si dedica con passione a risolvere i problemi del mondo. E meno male, altrimenti saremmo... Oh, un momento...
Naštěstí existuje pár jedinců, kteří se s vervou pouštějí do řešení problémů světa. A to je dobře. Jinak bychom byli... počkat...
  Vampirküste Schwarzfels...  
Erfolgreiche Piraten können manchen Teil ihrer Ausbeute genießen. Ein Lager ist auch ein Ort, an dem man sich mal verkriecht und für eine Weile das gute Leben genießt.
Les pirates victorieux ont la liberté de profiter de leurs gains. Un repaire est aussi un endroit parfait pour se cacher et vivre tranquillement pendant un certain temps.
  Weströmisches Reich Mil...  
„Überlebt diese Schlacht und nächstes Mal steht ihr in der zweiten Reihe.“
"Survive this battle, and next time, you will stand in the second rank."
« Survivez à cette bataille, et lors de la prochaine vous occuperez le second rang. »
“Sopravvivete a questa battaglia, e la prossima volta sarete nei secondi ranghi.”
„Pokud přežijete tuhle bitvu, v té příští budete stát ve druhé řadě.“
"Выживешь в бою - может быть, поставим тебя во второй ряд".
  Argwylon (Sterblichen R...  
Zum Glück gibt es immer wieder solche, die sich ins Zeug legen, um die Probleme der Welt anzugehen. Gut so, sonst wären wir ja ... Oha, Moment mal ...
Per fortuna c'è gente che si dedica con passione a risolvere i problemi del mondo. E meno male, altrimenti saremmo... Oh, un momento...
Naštěstí existuje pár jedinců, kteří se s vervou pouštějí do řešení problémů světa. A to je dobře. Jinak bychom byli... počkat...
К счастью, кто-то еще неравнодушен к мировым проблемам. Потому что иначе мы бы... Хм, стоп...
  Carcassonne (Sterbliche...  
Zum Glück gibt es immer wieder solche, die sich ins Zeug legen, um die Probleme der Welt anzugehen. Gut so, sonst wären wir ja ... Oha, Moment mal ...
Naštěstí existuje pár jedinců, kteří se s vervou pouštějí do řešení problémů světa. A to je dobře. Jinak bychom byli... počkat...
К счастью, кто-то еще неравнодушен к мировым проблемам. Потому что иначе мы бы... Хм, стоп...
  Die Flotte der Verdammt...  
„Ich kannte mal ’nen Kerl, der denen diente. Die nehm’n keine Gefangen’n un’ weichְ’n kein Stükk.“
„Znałem kiedyś kogoś, kto pod nim służył. Nie biorą jeńców, nie znają litości”.
Bir zamanlar onlar için çalışmış birini tanıyorum. Merhametleri yok.
  Die Ertrunkenen Militar...  
„Ich kannte mal ’nen Kerl, der denen diente. Die nehm’n keine Gefangen’n un’ weichְ’n kein Stükk.“
"Conocí a un hombre que sirvió a sus órdenes en una ocasión. No hace prisioneros ni da cuartel. Nunca".
"Conoscevo un uomo che prestò servizio presso di loro: non fanno prigionieri e non danno tregua."
„Znal jsem chlapa, kterej pod ním sloužil. Nebere zajatce a už vůbec si nebere servítky.“
"저 놈들 밑에서 일하던 녀석한테 들은 말인데, 인정사정 안봐주고 모조리 죽인다고들 하더군."
„Znałem kiedyś kogoś, kto pod nim służył. Nie biorą jeńców, nie znają litości”.
"Я знал человека, который служил под командой этого капитана. Пленных они не брали, никакой пощады."
Bir zamanlar onlar için çalışmış birini tanıyorum. Merhametleri yok.
  Piraten von Sartosa Die...  
Erfolgreiche Piraten können manchen Teil ihrer Ausbeute genießen. Ein Lager ist auch ein Ort, an dem man sich mal verkriecht und für eine Weile das gute Leben genießt.
Successful pirates get to enjoy some of their pickings; a lair is also a place in which to hole-up and live the good life for a while.
Удачливые пираты могут насладиться плодами своего успеха: укрыться в этом месте и недолго пожить в роскоши.
  Sachsen (Geteiltes Impe...  
Die Sachsen wurden das erste Mal in Ptolemaios’ „Geographia“ erwähnt. Sie waren ein germanisches Volk, das nahe der Nordseeküste siedelte. Während andere Stämme gen Süden zogen, verblieben sie im Norden und eroberten die an die Nordsee angrenzenden Gebiete.
Non loin des côtes de la mer du Nord vivait un peuple nommé les Saxons. Il fallut attendre la rédaction du manuel « La Géographie » par Ptolémée pour que ceux-ci apparaissent dans un livre, car ils avaient fait le choix de rester vivre en pillards dans les terres du nord tandis que tous leurs pairs filaient vers le sud. L'empire romain ayant cruellement perdu son lustre d'antan, les provinces étaient livrées à elles-mêmes, et les Saxons prirent donc la mer pour s'en aller pilller les côtes bretonnes et belges. Ces assauts répétés donnèrent naissance à ce que l'on appela la côte saxonne, une série de forteresses postées non loin des ports pour protéger les citoyens romains des assauts de ces pillards des mers.
Los sajones, que fueron mencionados por primera vez en la obra "Geografía" de Ptolomeo, fueron un pueblo germánico que habitó cerca de las costas del mar del Norte. Sin embargo, mientras que muchos pueblos similares se decantaron por mudarse hacia el sur, los sajones se quedaron mayoritariamente por la zona norte, saqueando y poblando las tierras que bordeaban el mar del Norte. Cuando el poder de Roma empezó a flaquear, las provincias más remotas acabaron abandonadas a su suerte, lo que alentó a los sajones a atacar Britania y Bélgica. Esta situación llevó a la creación de la Costa Sajona, que venía a ser una serie de fortificaciones que tenían por objeto proteger a los ciudadanos romanos contra los ataques piratas o las invasiones por mar.
Menzionati per la prima volta nella "Geographia" di Tolomeo, i Sassoni erano un popolo germanico che risiedeva vicino alla costa del Mare del Nord. Mentre molti popoli simili migrarono a sud, essi rimasero per lo più a nord, razziando e stabilendosi nelle terre confinanti con il Mare del Nord. Con il vacillare del potere di Roma, le province più lontane furono lasciate a se stesse, cosa che spinse le bande di saccheggiatori sassoni ad attaccare le vicine Britannia e Belgica. Ciò portò alla creazione della costa sassone, una serie di forti intesi a proteggere i cittadini romani dagli attacchi dei pirati e dalle invasioni marittime.
First mentioned in Ptolemy's ‘Geographia’, the Saxons were a Germanic people who lived near the North Sea coast. While many similar peoples migrated southward, they mostly remained in the north, raiding and settling across the lands bordering the North Sea. With Rome's power wavering, the outermost provinces were eventually left to fend for themselves, which prompted Saxon raiding parties to attack nearby Britannia and Belgica. This led to the creation of the Saxon Shore, a series of forts meant to protect Roman citizens against attacks by pirates and seaborne invasions.
Sasové jsou poprvé zmíněni v Ptolemaiově „Geografii“. Jednalo se o germánský národ, který žil poblíž pobřeží Severního moře. Přestože řada podobných kmenů migrovala na jih, oni zůstali na severu a vykrádali osady ležící u Severního moře. Když moc Říma kolísala, vnější provincie byly ponechány svému osudu, což umožnilo saské výpady do nedaleké Británie a Belgicy. Vzniklo tak Saské pobřeží, což byla řada pevností, jejichž smyslem bylo bránit občany Říma před útoky pirátů a lupičů.
Sasi, wspomniani po raz pierwszy w „Geografii” Ptolemeusza, byli germańskim ludem zamieszkującym okolice wybrzeża Morza Północnego. Podczas gdy inne plemiona migrowały na południe, Sasi trzymali się głównie północy, plądrując terytoria graniczące z Morzem Północnym i niejednokrotnie się na nich osiedlając. Kiedy Rzym słabł, jego krańcowe prowincje były pozostawione na pastwę losu, co kusiło Sasów do najechania okolic Brytanii i Belgiki. Doprowadziło to do powstania Saskiego Brzegu – łańcucha fortów wzniesionych, by strzec mieszkańców Rzymu przed piratami i najazdami z morza.
Впервые саксы упоминаются в «Географии» Птолемея. Это германское племя жило на побережье Северного моря. Хотя некоторые подобные племена мигрировали на юг, многие из них остались на севере. Они устраивали набеги и селились на землях, прилегающих к Северному морю. Когда власть Рима пошатнулась, его дальние провинции оказались предоставлены сами себе, и это побудило саксов нападать на соседние Британию и Белгику. Так появился «саксонский берег» — ряд крепостей, предназначавшихся для защиты римских граждан от нападений пиратов и вторжений с моря.
İlk olarak Batlamyus’un Coğrafya çalışmasında bahsedilen Saksonlar, Kuzey Denizi kıyılarında yaşayan bir Cermen halkıdır. Birçok benzer insan güneye doğru göç ederken, onlar çoğunlukla kuzeyde kalmış, Kuzey Denizi sınırındaki topraklara baskınlar düzenlemişlerdir. Roma'nın gücü kararsızlaşırken, en dıştaki eyaletler sonunda kendi başlarının çaresine bakmak zorunda kaldılar, bu da Sakson baskın partilerinin Britanya ve Belçika yakınlarına saldırmasına neden oldu. Bu durum, Roma vatandaşlarını korsanlara ve deniz seferi saldırılarına karşı korumak amacıyla özel deniz kenarı hisarlarından oluşan Saxon Kıyıları’nın kurulmasına yol açtı.
  Rom Oliven Gebäude - To...  
„Ich verkaufe jetzt sogar an die Gallier. Die Gallier! Stell dir das mal vor!“
Ahora les vendo hasta a los galos. ¡Los galos! ¿Te lo puedes creer?
“Vendo perfino ai Galli, adesso. I Galli! Te lo immagini?”
"I even sell to the Gauls now. The Gauls! Can you imagine?"
„Prodávám teď i Galům. Galům! Věřil bys tomu?“
„Teraz nawet Galom sprzedaję! Galom! Wyobrażasz to sobie?”
"Да я теперь даже галлам продаю. Галлам! Подумать только!"
"Şu an Galyalılara bile satış yapıyorum. Galyalılar! İnanabiliyor musunuz?"
  Angriffs-Diere - Kartha...  
Um 850 v. Chr. wurde zum ersten Mal der Rammsporn an der Wasserlinie eines Schiffes angebracht. Dies änderte Kriegsschiffe und Kriegstaktiken gleichermaßen. Schiffe dienten nicht mehr nur als Plattformen für Infanteriekämpfe, sie wurden selbst zu Waffen.
The waterline ram was first mounted on a vessel in around 850BC. Warships and naval tactics were transformed. Ships were no longer platforms for infantry battles on the water; the ship itself became the weapon. Galleys changed as the new reality sank in. Ramming at speed would hole and sink an enemy, therefore slimmer, faster, handier ships were required. More speed on demand obviously required more oars a fast ship with a single row of oars ended up being stupidly, impractically long. The solution, then, was to put in a second set of oars above the first, but slightly offset to allow for rowers' benches. These biremes, a Latin word meaning 'two oars', or dieres, the Greek equivalent, were no longer than previous designs but had twice the number of rowers. They were fast, manoeuvrable, and could carry a fighting contingent. Some nations also gave their bireme crews fire pots; these clay pots filled with oil and pitch were hurled at enemy ships in the entirely reasonable hope of setting them ablaze.
  Rom General Haushaltsmi...  
„Nein, nein und noch mal nein, meine Dame! Hört! Nicht doch, nicht kichern! Und nun: der Prolog...“
¡No, no y tres veces no, querida! ¡Escucha! ¡No, por favor, menos risitas! A ver, el prólogo...
「​ダ​メ、​ダ​メ、​ダ​メ​な​の​よ!​女​王​様!​聞​い​て!・・・​さ​て​笑​い​声​を​抑​え​て!​お​次​は​序​幕​で​す・・・」
Нет, нет, и трижды нет, госпожа! Послушайте! О-о, хватит хихикать! Начали: пролог...
  Rom General Haushaltsmi...  
„Ab in den Carcer Tullianus mit dir. Sag deiner Familie schon mal Auf Wiedersehen.“
Vamos, directo a la cárcel. Será mejor que te despidas de tu familia.
「​で​は、​牢​獄​に​向​か​う。​今​す​ぐ​家​族​に​別​れ​を​告​げ​た​ほ​う​が​い​い​ぞ。」
Ну что, собирайся в тюрьму. Лучше сразу попрощайся со своей семьей.
  Colonia (Olivenölhändle...  
„Ich verkaufe jetzt sogar an die Gallier. Die Gallier! Stell dir das mal vor!“
"Да я теперь даже галлам продаю. Галлам! Подумать только!"
  Angriffs-Diere - Rorari...  
Um 850 v. Chr. wurde zum ersten Mal der Rammsporn an der Wasserlinie eines Schiffes angebracht. Dies änderte Kriegsschiffe und Kriegstaktiken gleichermaßen. Schiffe dienten nicht mehr nur als Plattformen für Infanteriekämpfe, sie wurden selbst zu Waffen.
Taran morski po raz pierwszy przytwierdzono do okrętu około 850 roku p.n.e. Całkowicie zmieniło to taktykę walki na morzu. Okręty przestały być zaledwie nawodnymi platformami dla piechoty – sam okręt stał się bronią. Zmiana ta wymusiła ewolucję galery. Do udanego taranowania potrzebna była odpowiednia prędkość, dlatego pojawiło się zapotrzebowanie na węższe, zwinniejsze jednostki. Większa szybkość wymagała również więcej wioseł, ale mnożenie ich w jednym rzędzie czyniło okręt absurdalnie długim. Rozwiązaniem okazały się piętrowe rzędy wioseł umieszczone po skosie, aby wioślarze nie przeszkadzali sobie nawzajem. Biremy, od łacińskiego określenia „dwa wiosła”, czy też greckie diery, nie były dłuższe od starszych jednostek, ale zyskały na liczbie wioślarzy, a co za tym idzie – na szybkości, zwinności i ładowności. W niektórych flotach załogi birem wyposażano w naczynia ze smołą lub oliwą, które podpalano i ciskano w nieprzyjaciela, próbując podpalić jego okręt.
Первые оснащенные тараном корабли появились около 850 г. до н.э., и это изменило всю тактику морского боя. Отныне суда были не просто платформами для боя - они сами превратились в оружие. Эта перемена определила облик галер. Противника можно было потопить, только протаранив его на большой скорости, - отсюда возникла потребность в быстрых кораблях. Чтобы развить большую скорость, стали устанавливать вдоль борта больше весел, в результате чего корабли вытянулись до таких размеров, что стали неповоротливы. Тогда начали размещать второй ряд весел над первым. Так возникли греческие диеры (аналоги и предшественницы римских бирем): они были не длиннее обычных кораблей, зато имели вдвое больше весел. Биремы были быстры и маневренны, и на них хватало места для абордажной команды. Некоторые народы также снабжали свои корабли зажигательными сосудами: глиняные горшки с горящей смолой и маслом моряки бросали во вражеские суда, пытаясь их поджечь.
  Weiße Hunnen Kunsthandw...  
... Man weiß schließlich nie, wann man mal etwas weben muss.
...Parce qu'on ne sait jamais quand le besoin de tisser survient.
…protože nikdy nevíš, kdy budeš muset tkát.
Bo nigdy nie wiadomo, kiedy trzeba będzie coś utkać.
...Никогда не знаешь, когда тебе понадобится ткать.
...Ne zaman dokuma yapman gerekeceğini bilemezsin.
  Hunnen Kunsthandwerker ...  
... Man weiß schließlich nie, wann man mal etwas weben muss.
...Parce qu'on ne sait jamais quand le besoin de tisser survient.
...Perché non sai mai quando potresti aver bisogno di tessere.
…protože nikdy nevíš, kdy budeš muset tkát.
Bo nigdy nie wiadomo, kiedy trzeba będzie coś utkać.
...Никогда не знаешь, когда тебе понадобится ткать.
...Ne zaman dokuma yapman gerekeceğini bilemezsin.
  Adelsreiter - Senonen (...  
Sie töteten einen gallischen Stammesführer und waren so für den Kriegsausbruch zwischen den Senonen und Römern verantwortlich. Roms Senat beachtete die bevorstehende Bedrohung kaum, sodass sie nicht mal einen Diktator ernannten.
Suivant la route tracée par Bellovesos et les Insubres, de nombreuses tribus gauloises entreprirent d'envahir le nord de l'Italie à la recherche de terres fertiles sur lesquelles s'établir. La dernière d'entre elles fut les Sénons, qui occupèrent le territoire entre les fleuves Utis et Aesis. En 391 av. J.-C., le chef des Sénons, Brennos, assiégea la ville étrusque de Clusium, qui se tourna vers Rome pour résister à la menace barbare. La République envoya trois ambassadeurs mais ceux-ci ne se conduisirent pas exactement comme des diplomates puisqu'ils assassinèrent un chef gaulois, provoquant ainsi une guerre entre les Sénons et les Romains. Au Sénat, à Rome, personne ne semblait préoccupé par cette menace et aucun dictateur ne fut nouvellement élu. D'après Tite-Live, les Gaulois marchèrent si vite sur Rome que l'armée fut prise par surprise, incapable de lever ses défenses ni d'établir un camp. Brennos mena alors ses guerriers vers une colline proche, sur laquelle les Romains conservaient leurs réserves. Prenant conscience du massacre qui se préparait, l'armée romaine paniqua et se dispersa, la plupart des hommes prenant la fuite vers Véies. Les Sénons eux-mêmes furent sonnés par cette victoire si soudaine, un événement que Plutarche décrirait comme « une bataille chaotique et honteuse ».
Příkladu Bellovesa a Insubrů postupně následovala celá řada galských kmenů, které vpadly do severní Itálie a hledaly úrodné země, kde by se mohly usadit. Posledním z nich byli Senonové, kteří okupovali teritorium mezi řekami Utis a Aesis. V roce 391 př. n. l. senoneský náčelník Brennus oblehl etruské město Clusium, které o pomoc proti barbarské hrozbě požádalo Řím. Římská republika vyslala tři ambasadory, kteří však s Galy nevyjednávali vůbec mírumilovně. Místo toho galského náčelníka zabili a způsobili vypuknutí války mezi Senony a Římany. Římský Senát této hrozbě nevěnoval velkou pozornost a dokonce ani nezvolil diktátora. Podle Livia došli Galové k Římu tak rychle, že římská armáda nestačila ani postavit tábor či vybudovat obranná postavení. Brennus vedl své válečníky do útoku na nedaleký pahorek, kde měli Římané své zálohy. Když římská armáda viděla, k jakému zde dochází masakru, začala panikařit a rozutekla se. Většina mužů utekla do Veje. I samotní Senoni byli šokováni lehkostí a mírou svého vítězství. Plutarch tuto událost popsal jako „chaotickou a hanebnou bitvu“.
По следам Белловеса и инсубров двинулись другие племена галлов. Они постепенно проникли в Северную Италию и стали искать плодородные земли, на которых можно поселиться. Последними из этих племен были сеноны, которые поселились на землях между реками Утис и Эсис. В 391 г. до н. э. вождь сенонов Бренн осадил этрусский город Клузий. Жители города обратились за помощью к Риму. Римская республика отправила к сенонам трех послов на мирные переговоры. Но вместо этого они убили вождя галлов. Так началась война между сенонами и римлянами. Римский Сенат не обратил внимания на возникшую угрозу и даже не избрал диктатора. По словам Ливия, галлы двинулись на Рим так стремительно, что римская армия оказалась застигнута врасплох и даже не успела построить лагерь и возвести укрепления. Бренн повел свои войска на штурм холма, где римляне разместили свой резерв. Увидев, что там началась резня, римляне запаниковали и бросились бежать. Большая часть армии укрылась в Вейях. Сами сеноны были потрясены тем, как быстро они нанесли врагу сокрушительное поражение. Плутарх называет это сражение «беспорядочным и позорным».
  Gepanzerte indische Ele...  
Der Elefantenführer saß im Nacken des Tieres, zwei weitere Männer saßen mit Speeren bewaffnet im Howdah. Indische Elefanten kamen zum ersten Mal 305 v. Chr. in den Nahen Osten, als der makedonische Nachfolger Seleukos in Indien einfiel.
War elephants had to be trained like men and cavalry horses to endure the noise and chaos of battle. Indian war elephants were larger than their African counterparts and strong enough to carry a 'howdah', or small wooden tower, on their backs. The driver sat astride the beast’s neck while two men, armed with javelins, were in the howdah. Indian elephants first came to the Middle East when Seleucus, one of Alexander the Great’s Successors, invaded India in 305BC. As part of the peace treaty between the Seleucid dynasty and the Indian Mauryans, 500 war elephants came to the Seleucids.
Les éléphants de guerre devaient être entraînés, comme les hommes et les chevaux de la cavalerie, pour supporter le bruit et le chaos de la bataille. Les éléphants de guerre indiens étaient plus grands que leurs homologues africains et assez forts pour porter sur leur dos une petite tour en bois aussi appelée « howdah ». Le cornac s'asseyait à cheval sur le cou de la bête, armé de javelots qui se trouvaient dans le howdah. Les éléphants indiens arrivèrent au Moyen-Orient lorsque Séleucus, l'un des diadoques d'Alexandre le Grand, envahit l'Inde en 305 av. J.-C. Selon le traité de paix entre la dynastie séleucide et les Maurya indiens, 500 éléphants de guerre furent envoyés aux Séleucides.
Gli elefanti da guerra andavano addestrati a sopportare il rumore e la confusione della battaglia, proprio come gli uomini e i cavalli. Gli elefanti da guerra indiani erano più grandi di quelli africani e abbastanza forti da trasportare una piccola lettiga di legno, chiamata “howdah”, sulla propria schiena. Il mahout sedeva sul collo della bestia mentre altri due uomini, armati di giavellotto, sedevano nell’howdah. Gli elefanti indiani giunsero in Medio Oriente per la prima volta quando Seleuco, uno dei Successori di Alessandro Magno, invase l’India nel 305 a.C. Come parte di un trattato di pace tra la dinastia seleucide e l’Impero Maurya, ai Seleucidi spettavano 500 elefanti da guerra.
Stejně jako lidé a koně i váleční sloni si museli výcvikem zvykat na hluk a chaos bitevní vřavy. Indičtí sloni byli větší než jejich afričtí příbuzní, a zároveň dostatečně silní na to, aby na zádech unesli „houdah“, neboli malou dřevěnou věž. Jezdec seděl zvířeti obkročmo za krkem, zatímco dva muži vyzbrojení oštěpy jeli v houdahu. Indické slony na Střední východ poprvé přivedl Seleukos, jeden z následníků Alexandra Velikého, ze své invaze do Indie roku 305 př. n. l. Seleukovská dynastie získala tehdy v rámci mírové dohody od indických Maurjovců 500 válečných slonů.
Podobnie jak konie, słonie bojowe wymagały tresury, która oswajała je z zawieruchą bitwy. Słonie indyjskie były większe od ich afrykańskich kuzynów i dość silne, by nieść na grzbietach drewniane wieże zwane "howdah". Wieżyczka mieściła dwóch oszczepników, podczas gdy trzeci członek załogi siedział na karku zwierzęcia, wskazując mu kierunek. Słonie indyjskie pojawiły się w Europie w 305 r. p.n.e. po wyprawie na Indie dowodzonej przez Seleukosa - jednego z dziedziców Aleksandra Wielkiego. Na mocy traktatu pokojowego zawartego pomiędzy indyjskimi Maurjami i dynastią Seleucydów, ci ostatni otrzymali 500 słoni bojowych.
Слонов приходилось приучать к шуму и хаосу битвы точно так же, как людей и боевых коней. Индийские боевые слоны были крупнее своих африканских собратьев и могли нести на спине так называемый хаудах - небольшую деревянную башенку с двумя воинами, вооруженными дротиками. Погонщик при этом сидел на шее животного. Впервые индийские слоны появились на Ближнем Востоке после успешного вторжения Селевка в Индию в 305 г. до н.э. По условиям мирного договора между государством Маурьев и династией Селевкидов последним было передано 500 боевых слонов.
Savaş filleri muharebenin sebep olduğu kargaşa ve gürültüye dayanabilmek için süvari atları veya askerler gibi eğitilmeliydi. Hint savaş filleri Afrikalı emsallerinden daha büyük ve sırtlarında küçük bir ahşap kule veya 'mahfe' taşıyabilecek kadar güçlülerdi. Sürücü hayvanın boynunda otururken ellerinde cirit olan iki asker mahfenin içinde olurlardı. Hintli filler Orta Doğu'ya ilk kez Büyük İskender'in varislerinden biri olan Selevkus MÖ305'te Hindistan'ı işgale ettiğinde gelmiştir. Selevkos hanedanlığı ve Hindistan Mauryalıları arasındaki barış anlaşmasının bir parçası olarak 500 savaş fili Selevkoslara gelmiştir.
  Angriffs-Diere - Schwer...  
Um 850 v. Chr. wurde zum ersten Mal der Rammsporn an der Wasserlinie eines Schiffes angebracht. Dies änderte Kriegsschiffe und Kriegstaktiken gleichermaßen. Schiffe dienten nicht mehr nur als Plattformen für Infanteriekämpfe, sie wurden selbst zu Waffen.
L'éperon de ligne de flottaison fut monté sur un navire pour la première fois aux alentours de 850 av. J.-C. Les navires de guerre et les tactiques navales furent transformées. Les navires n'étaient plus des plateformes pour des batailles d'infanterie sur l'eau, le bateau lui-même devint une arme. Les galères changèrent avec cette nouvelle réalité. Éperonner à grande vitesse faisait couler un ennemi, ainsi il fallait des navires plus fins, plus rapides et plus pratiques. Le besoin de rames augmenta avec celui de plus de vitesse. Un navire rapide avec un seul rang de rames était devenu bêtement long et encombrant. Alors, la solution fut d'installer un deuxième rang de rames au-dessus du premier, mais légèrement en décalé pour faire de la place pour les bancs des rameurs. Ces birèmes, au sens étymologique de « deux rames » en latin, ou dières, leur équivalent grec, n'étaient pas plus longues que les modèles plus anciens mais comportaient deux fois plus de rameurs. Elles étaient rapides, manœuvrables et pouvaient transporter un contingent militaire. Certaines nations dotaient les équipages de leurs birèmes de pots à feu. Ces pots en argile étaient remplis de combustible et jetés sur les navires ennemis dans l'espoir de leur mettre le feu.
El espolón de la línea de flotación fue acoplado a un barco por primera vez alrededor del 850 a. C. Esto transformó los barcos de guerra y las tácticas navales. Aquellos dejaron de ser las plataformas de los combates de infantería sobre el agua para pasar a ser armas en sí mismos. Las galeras cambiaron, adaptándose a la nueva realidad. Una embestida con velocidad era capaz de perforar y hundir un navío enemigo, para lo cual se necesitaban barcos ágiles, estrechos y veloces. Para obtener más velocidad se necesitaban obviamente más remos. Un barco rápido con una sola fila de remos era demasiado largo y poco práctico. La solución era colocar un grupo adicional de remeros sobre los primeros, pero ligeramente escalonados para permitir más bancos para los remeros. Los birremes, o el equivalente griego dieres, no eran más largos que los diseños previos, pero sí contaban con el doble de remos. Eran rápidos, maniobrables, y podían transportar un contingente de combate. Algunas naciones daban a la tripulación de los birremes vasijas de fuego. Estas vasijas de arcilla se llenaban de aceite y alquitrán y las lanzaban a los barcos enemigos con la esperanza de incendiarlos.
Il rostro all’altezza della linea di galleggiamento fu montato su una nave per la prima volta intorno all’850 a.C. Segnò la trasformazione delle navi da guerra e delle tattiche navali. La nave non era più una piattaforma sull’acqua per le battaglie di fanteria, ma l’arma stessa. Le galee cambiarono man mano che la nuova realtà veniva assimilata. Lo speronamento a velocità sostenuta perforava e poi affondava il nemico, per cui erano necessarie navi più sottili, più veloci e più resistenti. La maggiore velocità naturalmente richiedeva più remi e una nave veloce con un’unica fila di remi risultava insensatamente lunga e scomoda. La soluzione, allora, fu quella di aggiungere un secondo ordine di remi sopra il primo, ma leggermente sfalsato per avere lo spazio per le panche di rematori. Questa bireme, dalla parola latina che significa “due remi”, o diere, l’equivalente greco, non era più lunga delle precedenti, ma aveva il doppio dei rematori. Era veloce e manovrabile e poteva trasportare un contingente militare. Alcune nazioni dotavano l’equipaggio delle biremi di calderoni: questi recipienti d’argilla pieni di olio e pece venivano scagliati contro le navi nemiche con l’obiettivo di incendiarle.
Kloun ve výši vodní hladiny se začal na lodě montovat až kolem roku 850 př. n. l. Válečná plavidla to značně změnilo a námořní taktika se tomu přizpůsobila. Lodě už nebyly plovoucí plošiny, na nichž se odehrávaly pěchotní bitvy, loď se stala zbraní sama o sobě. Poté, co se pár lodí potopilo, se změnily i galéry. Když byla nepřátelská loď taranována vysokou rychlostí, kloun jí prorazil trup a potopila se, a tak bylo zapotřebí štíhlejších, rychlejších a obratnějších lodí. Vyšší rychlost samozřejmě vyžadovala víc vesel, jenže brzy začaly být rychlé lodi s jednou řadou vesel hloupě a neprakticky dlouhé. Jako řešení se nabízelo umístit druhou řadu veslařů nad první, ale mírně bokem, aby měli veslaři na lavicích místo. Tak vznikly birémy, latinsky "dvojveslice", neboli diéry, jak se jim říkalo v Řecku, které nebyly delší než běžné lodě, ale měly dvojnásobek veslařů. Byly rychlé, dobře se s nimi manévrovalo a mohly vézt i posádku. Některé národy vyzbrojily svou posádku také zápalnými nádobami; byly to hliněné hrnce plněné olejem a smolou, které námořníci házeli na nepřátelské lodě s reálnou nadějí, že se jim je podaří zapálit.
Taran morski po raz pierwszy przytwierdzono do okrętu około 850 roku p.n.e. Całkowicie zmieniło to taktykę walki na morzu. Okręty przestały być zaledwie nawodnymi platformami dla piechoty – sam okręt stał się bronią. Zmiana ta wymusiła ewolucję galery. Do udanego taranowania potrzebna była odpowiednia prędkość, dlatego pojawiło się zapotrzebowanie na węższe, zwinniejsze jednostki. Większa szybkość wymagała również więcej wioseł, ale mnożenie ich w jednym rzędzie czyniło okręt absurdalnie długim. Rozwiązaniem okazały się piętrowe rzędy wioseł umieszczone po skosie, aby wioślarze nie przeszkadzali sobie nawzajem. Biremy, od łacińskiego określenia „dwa wiosła”, czy też greckie diery, nie były dłuższe od starszych jednostek, ale zyskały na liczbie wioślarzy, a co za tym idzie – na szybkości, zwinności i ładowności. W niektórych flotach załogi birem wyposażano w naczynia ze smołą lub oliwą, które podpalano i ciskano w nieprzyjaciela, próbując podpalić jego okręt.
Первые оснащенные тараном корабли появились около 850 г. до н.э., и это изменило всю тактику морского боя. Отныне суда были не просто платформами для боя - они сами превратились в оружие. Эта перемена определила облик галер. Противника можно было потопить, только протаранив его на большой скорости, - отсюда возникла потребность в быстрых кораблях. Чтобы развить большую скорость, стали устанавливать вдоль борта больше весел, в результате чего корабли вытянулись до таких размеров, что стали неповоротливы. Тогда начали размещать второй ряд весел над первым. Так возникли греческие диеры (аналоги и предшественницы римских бирем): они были не длиннее обычных кораблей, зато имели вдвое больше весел. Биремы были быстры и маневренны, и на них хватало места для абордажной команды. Некоторые народы также снабжали свои корабли зажигательными сосудами: глиняные горшки с горящей смолой и маслом моряки бросали во вражеские суда, пытаясь их поджечь.
Su düzeyi mahmuzları, bir tekneye ilk defa MÖ 850 dolaylarında takılmıştı. Savaş gemileri ve donanma taktikleri biçim değiştirmişti. Gemiler artık su üzerinde piyade savaşları için bir zemin değillerdi; geminin kendisi bir silaha dönüştü. Yeni gerçeklik çöktükçe gemiler değişti. Hızlı tokmaklama bir düşmanı delecek ve batıracaktı, bu nedenle daha ince, hızlı ve kullanışlı gemiler gerekiyordu. Daha fazla hıza olan talep, açıkça daha fazla küreğe ihtiyaç duyuyordu, tek dizi kürekli hızlı gemilerin uzun zaman sonra pratikten yoksun ve aptalca oldukları anlaşıldı. O zaman çözüm, ilkinin üzerine ikinci bir kürek seti yerleştirmekti, lakin kürekçilerin oturma sıralarına olanak sağlamak için iyice denkleştirilmiş bir halde. "İki kürek setli" anlamına gelen Latince bir kelime olan biremelerin, ya da Yunanca karşılığı dierelerin, daha önceki tasarımlardan iki katı kürekçiye sahip olmaktan başka farkları yoktu. Hareket kabiliyetleri yüksek ve hızlılardı ve de savaşan bir takım taşıyabilirlerdi. Bazı uluslar, bireme mürettebatlarına ayrıca ateş çömlekleri verdiler, bu kil çömlekler yağ ve ziftle doldurulur ve tamamen mantıklı bir umutla düşman gemilerini ateşe vermek için fırlatılırlardı.
  Gallische Adelsschwertk...  
Sie töteten einen gallischen Stammesführer und waren so für den Kriegsausbruch zwischen den Senonen und Römern verantwortlich. Roms Senat beachtete die bevorstehende Bedrohung kaum, sodass sie nicht mal einen Diktator ernannten.
Suivant la route tracée par Bellovesos et les Insubres, de nombreuses tribus gauloises entreprirent d'envahir le nord de l'Italie à la recherche de terres fertiles sur lesquelles s'établir. La dernière d'entre elles fut les Sénons, qui occupèrent le territoire entre les fleuves Utis et Aesis. En 391 av. J.-C., le chef des Sénons, Brennos, assiégea la ville étrusque de Clusium, qui se tourna vers Rome pour résister à la menace barbare. La République envoya trois ambassadeurs mais ceux-ci ne se conduisirent pas exactement comme des diplomates puisqu'ils assassinèrent un chef gaulois, provoquant ainsi une guerre entre les Sénons et les Romains. Au Sénat, à Rome, personne ne semblait préoccupé par cette menace et aucun dictateur ne fut nouvellement élu. D'après Tite-Live, les Gaulois marchèrent si vite sur Rome que l'armée fut prise par surprise, incapable de lever ses défenses ni d'établir un camp. Brennos mena alors ses guerriers vers une colline proche, sur laquelle les Romains conservaient leurs réserves. Prenant conscience du massacre qui se préparait, l'armée romaine paniqua et se dispersa, la plupart des hommes prenant la fuite vers Véies. Les Sénons eux-mêmes furent sonnés par cette victoire si soudaine, un événement que Plutarche décrirait comme « une bataille chaotique et honteuse ».
Seguendo la strada calcata da Belloveso e dagli Insubri, svariate tribù galliche invasero progressivamente la penisola italica settentrionale, alla ricerca di terre fertili in cui stanziarsi. Gli ultimi furono i Senoni che occuparono il territorio tra il fiume Utis e l'Aesis. Nel 391 a.C., Brenno, il capo dei Senoni, prese d'assedio Clusium, una città etrusca, che si rivolse a Roma per chiedere aiuto a respingere la minaccia barbara. La Repubblica romana inviò tre ambasciatori, i quali intrapresero negoziazioni ben poco pacifiche che si conclusero con l'uccisione di un capotribù gallico e il conseguente scoppio di una guerra tra Senoni e Romani. Il Senato romano non badò alla minaccia incombente e non riuscì nemmeno a eleggere un dittatore. Secondo Livio, i Galli marciarono su Roma così velocemente che l'esercito romano fu colto di sorpresa e non fu nemmeno in grado di predisporre un accampamento o erigere le difese. Brenno guidò i suoi guerrieri all'attacco di una collina vicina dove i Romani tenevano le loro riserve. Quando vide il massacro che si stava svolgendo in quel luogo, l'esercito romano cadde nel panico e si disperse, e la maggior parte dei suoi uomini fuggì verso Veio. I Senoni stessi rimasero allibiti dalla facilità con cui si aggiudicarono una vittoria schiacciante, un evento che Plutarco ritenne una "battaglia scomposta e vergognosa".
Podążając trasą wyznaczoną przez Bellovesusa i Insubrów, wiele galijskich plemion kolejno najechało teren północnych Włoch, szukając płodnej ziemi do zasiedlenia. Ostatnim z tych plemion byli Senonowie, którzy zajęli terytorium między rzekami Utis i Aesis. W 391 r. p.n.e. Brennus, przywódca Senonów, obległ Clusium, etruskie miasto, które szybko zwróciło się do Rzymu o pomoc w walce z barbarzyńcami. Republika Rzymska wysłała trzech ambasadorów, którzy zamiast poprowadzić negocjacje pokojowe zamordowali galijskiego wodza i doprowadzili do wybuchu wojny pomiędzy Senonami a Rzymianami. Rzymski Senat nie zwracał uwagi na to zbliżające się zagrożenie i nie wybrał nawet dyktatora wojennego. Według Liwiusza Galowie tak szybko ruszyli na Rzym, że rzymska armia została zaskoczona i nawet nie zdążyła rozbić obozów ani zbudować umocnień. Brennus poprowadził swoich wojowników do ataku na pobliskie wzgórze, gdzie Rzymianie trzymali swoją rezerwę. Widząc toczącą się tam rzeź, armia rzymska wpadła w panikę i rozbiła się. Większość żołnierzy uciekła do Wejów. Senonowie byli zszokowani tym, jak łatwe było to miażdżące zwycięstwo. Wydarzenie to uznane zostało przez Plutarcha za „chaotyczną i haniebną bitwę”.
Bellovesus ve Insubres’in açtığı yolu takip eden ve yerleşecek verimli topraklar arayan pek çok Galyalı kabile zaman içerisinde Kuzey İtalya’yı istila etmiştir. Bu kabilelerin sonuncusu ise Utis ve Aesis nehirlerinin arasında yer alan bölgeyi işgal eden Senonlardı. MÖ 391’de Senonların reisi Brennus Etrüsk şehri olan Clusium’u kuşatmış, zor durumda kalan Etrüskler ise barbar tehdidine karşı Roma’dan yardım istemiştir. Roma Cumhuriyeti üç elçi göndermiş ancak elçilerin yaptıkları görüşmeler hiç de barışçıl geçmemiştir. Galyalı reisin öldürülmesiyle beraber Senonlar ve Romalılar arasında savaş patlak vermiştir. Roma Senatosu yaklaşmakta olan tehlikeyi umursamamış, hatta diktatör seçmeyi bile başaramamıştır. Livy’nin aktardığına göre, Galyalılar Roma’ya doğru öylesine hızlı ilerlemişti ki Roma ordusu gafil avlanmış ve kamp kurmaya veya savunma yapıları kurmaya bile vakit yetirememiştir. Brennus savaşçılarına Romalıların rezerv askerleri tuttuğu civardaki bir tepeye saldırı emri vermiştir. Tepede gerçekleşen katliamı gören Roma ordusu paniğe kapılmış ve dağılmıştır. Bunun sonucunda askerlerin çoğu Veii’ye kaçmıştır. Senonlar bile zaferlerinin eziciliğine ve kolaylığına şaşırmıştır, bu savaş Plutarkhos tarafından “nizamsız ve yüz kızartıcı bir muharebe” olarak nitelenmiştir.
  Angriffs-Diere - Schwer...  
Um 850 v. Chr. wurde zum ersten Mal der Rammsporn an der Wasserlinie eines Schiffes angebracht. Dies änderte Kriegsschiffe und Kriegstaktiken gleichermaßen. Schiffe dienten nicht mehr nur als Plattformen für Infanteriekämpfe, sie wurden selbst zu Waffen.
The waterline ram was first mounted on a vessel in around 850BC. Warships and naval tactics were transformed. Ships were no longer platforms for infantry battles on the water; the ship itself became the weapon. Galleys changed as the new reality sank in. Ramming at speed would hole and sink an enemy, therefore slimmer, faster, handier ships were required. More speed on demand obviously required more oars a fast ship with a single row of oars ended up being stupidly, impractically long. The solution, then, was to put in a second set of oars above the first, but slightly offset to allow for rowers' benches. These biremes, a Latin word meaning 'two oars', or dieres, the Greek equivalent, were no longer than previous designs but had twice the number of rowers. They were fast, manoeuvrable, and could carry a fighting contingent. Some nations also gave their bireme crews fire pots; these clay pots filled with oil and pitch were hurled at enemy ships in the entirely reasonable hope of setting them ablaze.
L'éperon de ligne de flottaison fut monté sur un navire pour la première fois aux alentours de 850 av. J.-C. Les navires de guerre et les tactiques navales furent transformées. Les navires n'étaient plus des plateformes pour des batailles d'infanterie sur l'eau, le bateau lui-même devint une arme. Les galères changèrent avec cette nouvelle réalité. Éperonner à grande vitesse faisait couler un ennemi, ainsi il fallait des navires plus fins, plus rapides et plus pratiques. Le besoin de rames augmenta avec celui de plus de vitesse. Un navire rapide avec un seul rang de rames était devenu bêtement long et encombrant. Alors, la solution fut d'installer un deuxième rang de rames au-dessus du premier, mais légèrement en décalé pour faire de la place pour les bancs des rameurs. Ces birèmes, au sens étymologique de « deux rames » en latin, ou dières, leur équivalent grec, n'étaient pas plus longues que les modèles plus anciens mais comportaient deux fois plus de rameurs. Elles étaient rapides, manœuvrables et pouvaient transporter un contingent militaire. Certaines nations dotaient les équipages de leurs birèmes de pots à feu. Ces pots en argile étaient remplis de combustible et jetés sur les navires ennemis dans l'espoir de leur mettre le feu.
Il rostro all’altezza della linea di galleggiamento fu montato su una nave per la prima volta intorno all’850 a.C. Segnò la trasformazione delle navi da guerra e delle tattiche navali. La nave non era più una piattaforma sull’acqua per le battaglie di fanteria, ma l’arma stessa. Le galee cambiarono man mano che la nuova realtà veniva assimilata. Lo speronamento a velocità sostenuta perforava e poi affondava il nemico, per cui erano necessarie navi più sottili, più veloci e più resistenti. La maggiore velocità naturalmente richiedeva più remi e una nave veloce con un’unica fila di remi risultava insensatamente lunga e scomoda. La soluzione, allora, fu quella di aggiungere un secondo ordine di remi sopra il primo, ma leggermente sfalsato per avere lo spazio per le panche di rematori. Questa bireme, dalla parola latina che significa “due remi”, o diere, l’equivalente greco, non era più lunga delle precedenti, ma aveva il doppio dei rematori. Era veloce e manovrabile e poteva trasportare un contingente militare. Alcune nazioni dotavano l’equipaggio delle biremi di calderoni: questi recipienti d’argilla pieni di olio e pece venivano scagliati contro le navi nemiche con l’obiettivo di incendiarle.
Taran morski po raz pierwszy przytwierdzono do okrętu około 850 roku p.n.e. Całkowicie zmieniło to taktykę walki na morzu. Okręty przestały być zaledwie nawodnymi platformami dla piechoty – sam okręt stał się bronią. Zmiana ta wymusiła ewolucję galery. Do udanego taranowania potrzebna była odpowiednia prędkość, dlatego pojawiło się zapotrzebowanie na węższe, zwinniejsze jednostki. Większa szybkość wymagała również więcej wioseł, ale mnożenie ich w jednym rzędzie czyniło okręt absurdalnie długim. Rozwiązaniem okazały się piętrowe rzędy wioseł umieszczone po skosie, aby wioślarze nie przeszkadzali sobie nawzajem. Biremy, od łacińskiego określenia „dwa wiosła”, czy też greckie diery, nie były dłuższe od starszych jednostek, ale zyskały na liczbie wioślarzy, a co za tym idzie – na szybkości, zwinności i ładowności. W niektórych flotach załogi birem wyposażano w naczynia ze smołą lub oliwą, które podpalano i ciskano w nieprzyjaciela, próbując podpalić jego okręt.
Первые оснащенные тараном корабли появились около 850 г. до н.э., и это изменило всю тактику морского боя. Отныне суда были не просто платформами для боя - они сами превратились в оружие. Эта перемена определила облик галер. Противника можно было потопить, только протаранив его на большой скорости, - отсюда возникла потребность в быстрых кораблях. Чтобы развить большую скорость, стали устанавливать вдоль борта больше весел, в результате чего корабли вытянулись до таких размеров, что стали неповоротливы. Тогда начали размещать второй ряд весел над первым. Так возникли греческие диеры (аналоги и предшественницы римских бирем): они были не длиннее обычных кораблей, зато имели вдвое больше весел. Биремы были быстры и маневренны, и на них хватало места для абордажной команды. Некоторые народы также снабжали свои корабли зажигательными сосудами: глиняные горшки с горящей смолой и маслом моряки бросали во вражеские суда, пытаясь их поджечь.
Su düzeyi mahmuzları, bir tekneye ilk defa MÖ 850 dolaylarında takılmıştı. Savaş gemileri ve donanma taktikleri biçim değiştirmişti. Gemiler artık su üzerinde piyade savaşları için bir zemin değillerdi; geminin kendisi bir silaha dönüştü. Yeni gerçeklik çöktükçe gemiler değişti. Hızlı tokmaklama bir düşmanı delecek ve batıracaktı, bu nedenle daha ince, hızlı ve kullanışlı gemiler gerekiyordu. Daha fazla hıza olan talep, açıkça daha fazla küreğe ihtiyaç duyuyordu, tek dizi kürekli hızlı gemilerin uzun zaman sonra pratikten yoksun ve aptalca oldukları anlaşıldı. O zaman çözüm, ilkinin üzerine ikinci bir kürek seti yerleştirmekti, lakin kürekçilerin oturma sıralarına olanak sağlamak için iyice denkleştirilmiş bir halde. "İki kürek setli" anlamına gelen Latince bir kelime olan biremelerin, ya da Yunanca karşılığı dierelerin, daha önceki tasarımlardan iki katı kürekçiye sahip olmaktan başka farkları yoktu. Hareket kabiliyetleri yüksek ve hızlılardı ve de savaşan bir takım taşıyabilirlerdi. Bazı uluslar, bireme mürettebatlarına ayrıca ateş çömlekleri verdiler, bu kil çömlekler yağ ve ziftle doldurulur ve tamamen mantıklı bir umutla düşman gemilerini ateşe vermek için fırlatılırlardı.
  Etruskische Kavallerie ...  
Nach Roms Gründung 753 v. Chr. an den Ufern des Tiber gab es in den folgenden fünf Jahrhunderten immer wieder militärische und politische Konflikte zwischen den Etruskern und Römern. Veji, Fidenae, Tarchuna und Clusium haben mehrere Male gegen Rom gekämpft und verloren.
Selon le mythe fondateur de Rome, comme le raconte Tite-Live, les Étrusques attaquèrent les Latins et furent défaits, menant à l'instauration d'un traité de paix qui désigna le fleuve Tibre comme la frontière naturelle les séparant. Après la fondation de Rome, sur les bords du Tibre, en 753 av. J.-C., le conflit entre les Étrusques et les Romains continua cinq siècles durant, aussi bien sur le plan militaire que politique. Les Véies, les Fidènes, Tarquinia et Clusium ont tous combattu Rome et furent vaincus en de multiples occasions. Les trois derniers souverains de Rome étaient d'origine étrusque, du fait des traités de paix entre les deux États. Quand les groupes de guerriers gaulois vainquirent l'armée romaine pour la première fois lors de la bataille de l'Allia, les Étrusques tentèrent d'en profiter en s'emparant de terres appartenant à l'empire. Ils commencèrent par assiéger Sutrium, ville alliée des Romains. Le jour de la chute de Sutrium, le dictateur romain Marcus Furius Camillus marcha sur les forces étrusques inférieures, les poussant à se rendre dans l'espoir de rester en vie.
Según el mito del origen de Roma, tal y como contó Tito Livio, los etruscos atacaron a los latinos, con la consiguiente derrota de estos últimos y una declaración de paz que estableció el río Tíber como frontera común. Tras la fundación de Roma a orillas del Tíber en el 753 a. C., el conflicto entre etruscos y romanos perduró otros cinco siglos, tanto militar como políticamente. Veyes, Fidenas, Tarquinia y Clusium lucharon y fueron derrotadas por Roma en múltiples ocasiones. Los últimos tres reyes de Roma en realidad descendían de los etruscos, resultado de los tratados de paz de posguerra entre los dos estados. Cuando las partidas de guerra galas derrotaron por vez primera al ejército romano en la batalla de Allia, antes del saqueo de Roma, los etruscos intentaron aprovecharse de la situación de sus vecinos arrebatándoles territorios. Comenzaron por poner bajo asedio a Sutrium, una ciudad aliada de Roma. El mismo día de la caída de Sutrium, el dictador romano Marco Furio Camilo marchó sobre las fuerzas de los etruscos, inferiores en número, y las conminó a rendirse a cambio de perdonarles la vida.
Secondo il mito della fondazione di Roma narrato da Livio, gli Etruschi attaccarono i Latini, sconfiggendoli e costringendoli a un accordo di pace in cui il fiume Tevere delineava i confini. Dopo la fondazione di Roma sulle rive del Tevere nel 753 a.C., i conflitti militari e politici tra gli Etruschi e i Romani continuarono per altri cinque secoli. Veio, Fidene, Tarchuna e Clusium lottarono e vennero sconfitte da Roma in diverse occasioni. In realtà, gli ultimi tre re di Roma erano di discendenza etrusca, una conseguenza dei trattati di pace stretti a conclusione della guerra tra i due stati. Quando i gruppi guerrieri gallici sconfissero per la prima volta l'esercito romano alla Battaglia del fiume Allia, prima del Sacco di Roma, gli Etruschi provarono a trarre vantaggio dal disordine della città, cogliendo l'occasione di conquistare terre romane da tenere per sé. Iniziarono ad assediare Sutrium, un alleato romano. Il giorno stesso che la città cadde, il dittatore romano Marco Furio Camillo marciò contro le forze etrusche inferiori, le costrinse ad arrendersi e si offrì di risparmiare le loro vite.
Podle Liviova zápisu mýtu o založení Říma Etruskové na Latiny zaútočili, byly poraženi a uzavřeli s nimi mírovou dohodu, která z řeky Tibery udělala jejich vzájemnou hranici. Po založení Říma na řece Tibeře v roce 753 př. n. l. pokračoval válečný i politický konflikt mezi Římany a Etrusky ještě pět století. Veje, Fidenae, Tachuna i Clusium opakovaně bojovaly s Římem a prohrály. Poslední tři králové Říma byli v důsledku poválečných mírových dohod mezi těmito dvěma kulturami dokonce etruského původu. Když galské družiny poprvé porazily římské vojsko v bitvě u řeky Allia před vypleněním Říma, pokusili se Etruskové ze zmatku v Římě vytěžit, co jen bylo možné, a chytili se příležitosti získat římské území pro sebe. Začali s obléháním města Sutri, římského spojence. Ještě ten den, kdy Sutri padlo, vypochodoval Marcus Furius Camillus na slabší etruské síly, které donutil se vzdát za nabídku, že ušetří jejich životy.
Zgodnie z legendą o założeniu Rzymu, przekazaną przez Liwiusza, Etruskowie zaatakowali plemiona łacińskie, ale ponieśli klęskę. Po zawarciu pokoju Tyber stał się naturalną granicą między tymi dwoma ludami. Po założeniu Rzymu nad brzegiem Tybru w 753 r. p.n.e. konflikt między Etruskami i Rzymianami trwał jeszcze całe pięć wieków. Toczył się zarówno na scenie militarnej, jak i politycznej. Z Rzymem wielokrotnie walczyły Weje, Fidenae, Tarchuna i Clusium. Wszystkie poniosły porażkę. Ostatni trzej królowie Rzymu mieli etruskie pochodzenie, co było rezultatem powojennych traktatów pokojowych między tymi dwoma cywilizacjami. Kiedy wojska galijskie po raz pierwszy pokonały armię rzymską w bitwie pod Alią, co zakończyło się plądrowaniem Rzymu, Etruskowie próbowali wykorzystać zamieszanie, zajmując dla siebie część rzymskich ziem. Zaczęli od oblężenia Sutrium, będącego sojusznikiem Rzymu. W dniu upadku Sutrium rzymski dyktator Marek Furiusz Kamillus wymaszerował w kierunku słabszych oddziałów Etrusków, zmuszając ich do poddania się w zamian za oszczędzenie im życia.
Согласно легенде об основании Рима — в том виде, в котором ее пересказывает Ливий, — этруски напали на латинов, но потерпели поражение. В результате племена заключили между собой мирный договор, по которому границей между ними была выбрана река Тибр. После основания Рима на берегах Тибра в 753 г. до н. э. конфликт между этрусками и римлянами, как политический, так и военный, продолжался еще пять столетий. Вейи, Фидены, Террачина и Клузий неоднократно воевали с Римом и проигрывали ему. Три последних царя Рима были этрусками по происхождению — это было связано с условиями мирных договоров между двумя народами. После того как отряды галлов разбили римскую армию в битве у Аллии, но до разграбления Рима, этруски попытались воспользоваться ситуацией и захватить земли римлян. Начали они с осады города Сутрий, который поддерживал римлян. В тот же самый день, когда пал Сутрий, римский диктатор Марк Фурий Камилл выступил против этрусков и силой заставил их капитулировать.
Livy tarafından aktarılan Roma'nın kuruluş efsanesine göre, Etrüskler Latinlere saldırmış, bu mücadelede yenilgiye uğratılmış ve Tiber Nehri'nin iki taraf arasında sınır kabul edildiği bir barış anlaşması yapmışlardı. Roma'nın kuruluşunun ardından, MÖ 753'te Tiber kıyılarında, Etrüskler ve Romalılar arasındaki askeri ve siyasi ihtilaf beş asır boyunca sürdü. Veii, Fidenae, Tarkunya ve Clusium çok seferler Roma'ya saldırdı ve çok sefer de orada yenilgiye uğratıldı. İki devlet arasında yapılan savaş sonrası barış anlaşmalarının bir sonucu olarak, Roma'nın son üç kralı aslında Etrüsk soyundan gelmeydi. Galyalı mangalar Allia Muharebe'sinde Roma ordusunu ilk kez yendiğinde, Roma yağmalanmadan önce Etrüskler Roma'nın içinde bulunduğu kargaşadan faydalanmaya çalıştı ve Roma topraklarını kendi ellerine geçirme fırsatını değerlendirdiler. Roma'nın bir müttefiki olan Sutrium'u kuşatarak başladılar. Sutrium'un düştüğü gün Romalı diktatör Marcus Furius Camillus niteliksiz Etrüsk kuvvetleri üzerine yürüdü, onları teslim olmaya zorladı ve canlarını bağışlamayı teklif etti.
  Angriffs-Diere - Schwer...  
Um 850 v. Chr. wurde zum ersten Mal der Rammsporn an der Wasserlinie eines Schiffes angebracht. Dies änderte Kriegsschiffe und Kriegstaktiken gleichermaßen. Schiffe dienten nicht mehr nur als Plattformen für Infanteriekämpfe, sie wurden selbst zu Waffen.
L'éperon de ligne de flottaison fut monté sur un navire pour la première fois aux alentours de 850 av. J.-C. Les navires de guerre et les tactiques navales furent transformées. Les navires n'étaient plus des plateformes pour des batailles d'infanterie sur l'eau, le bateau lui-même devint une arme. Les galères changèrent avec cette nouvelle réalité. Éperonner à grande vitesse faisait couler un ennemi, ainsi il fallait des navires plus fins, plus rapides et plus pratiques. Le besoin de rames augmenta avec celui de plus de vitesse. Un navire rapide avec un seul rang de rames était devenu bêtement long et encombrant. Alors, la solution fut d'installer un deuxième rang de rames au-dessus du premier, mais légèrement en décalé pour faire de la place pour les bancs des rameurs. Ces birèmes, au sens étymologique de « deux rames » en latin, ou dières, leur équivalent grec, n'étaient pas plus longues que les modèles plus anciens mais comportaient deux fois plus de rameurs. Elles étaient rapides, manœuvrables et pouvaient transporter un contingent militaire. Certaines nations dotaient les équipages de leurs birèmes de pots à feu. Ces pots en argile étaient remplis de combustible et jetés sur les navires ennemis dans l'espoir de leur mettre le feu.
El espolón de la línea de flotación fue acoplado a un barco por primera vez alrededor del 850 a. C. Esto transformó los barcos de guerra y las tácticas navales. Aquellos dejaron de ser las plataformas de los combates de infantería sobre el agua para pasar a ser armas en sí mismos. Las galeras cambiaron, adaptándose a la nueva realidad. Una embestida con velocidad era capaz de perforar y hundir un navío enemigo, para lo cual se necesitaban barcos ágiles, estrechos y veloces. Para obtener más velocidad se necesitaban obviamente más remos. Un barco rápido con una sola fila de remos era demasiado largo y poco práctico. La solución era colocar un grupo adicional de remeros sobre los primeros, pero ligeramente escalonados para permitir más bancos para los remeros. Los birremes, o el equivalente griego dieres, no eran más largos que los diseños previos, pero sí contaban con el doble de remos. Eran rápidos, maniobrables, y podían transportar un contingente de combate. Algunas naciones daban a la tripulación de los birremes vasijas de fuego. Estas vasijas de arcilla se llenaban de aceite y alquitrán y las lanzaban a los barcos enemigos con la esperanza de incendiarlos.
Il rostro all’altezza della linea di galleggiamento fu montato su una nave per la prima volta intorno all’850 a.C. Segnò la trasformazione delle navi da guerra e delle tattiche navali. La nave non era più una piattaforma sull’acqua per le battaglie di fanteria, ma l’arma stessa. Le galee cambiarono man mano che la nuova realtà veniva assimilata. Lo speronamento a velocità sostenuta perforava e poi affondava il nemico, per cui erano necessarie navi più sottili, più veloci e più resistenti. La maggiore velocità naturalmente richiedeva più remi e una nave veloce con un’unica fila di remi risultava insensatamente lunga e scomoda. La soluzione, allora, fu quella di aggiungere un secondo ordine di remi sopra il primo, ma leggermente sfalsato per avere lo spazio per le panche di rematori. Questa bireme, dalla parola latina che significa “due remi”, o diere, l’equivalente greco, non era più lunga delle precedenti, ma aveva il doppio dei rematori. Era veloce e manovrabile e poteva trasportare un contingente militare. Alcune nazioni dotavano l’equipaggio delle biremi di calderoni: questi recipienti d’argilla pieni di olio e pece venivano scagliati contro le navi nemiche con l’obiettivo di incendiarle.
Taran morski po raz pierwszy przytwierdzono do okrętu około 850 roku p.n.e. Całkowicie zmieniło to taktykę walki na morzu. Okręty przestały być zaledwie nawodnymi platformami dla piechoty – sam okręt stał się bronią. Zmiana ta wymusiła ewolucję galery. Do udanego taranowania potrzebna była odpowiednia prędkość, dlatego pojawiło się zapotrzebowanie na węższe, zwinniejsze jednostki. Większa szybkość wymagała również więcej wioseł, ale mnożenie ich w jednym rzędzie czyniło okręt absurdalnie długim. Rozwiązaniem okazały się piętrowe rzędy wioseł umieszczone po skosie, aby wioślarze nie przeszkadzali sobie nawzajem. Biremy, od łacińskiego określenia „dwa wiosła”, czy też greckie diery, nie były dłuższe od starszych jednostek, ale zyskały na liczbie wioślarzy, a co za tym idzie – na szybkości, zwinności i ładowności. W niektórych flotach załogi birem wyposażano w naczynia ze smołą lub oliwą, które podpalano i ciskano w nieprzyjaciela, próbując podpalić jego okręt.
Первые оснащенные тараном корабли появились около 850 г. до н.э., и это изменило всю тактику морского боя. Отныне суда были не просто платформами для боя - они сами превратились в оружие. Эта перемена определила облик галер. Противника можно было потопить, только протаранив его на большой скорости, - отсюда возникла потребность в быстрых кораблях. Чтобы развить большую скорость, стали устанавливать вдоль борта больше весел, в результате чего корабли вытянулись до таких размеров, что стали неповоротливы. Тогда начали размещать второй ряд весел над первым. Так возникли греческие диеры (аналоги и предшественницы римских бирем): они были не длиннее обычных кораблей, зато имели вдвое больше весел. Биремы были быстры и маневренны, и на них хватало места для абордажной команды. Некоторые народы также снабжали свои корабли зажигательными сосудами: глиняные горшки с горящей смолой и маслом моряки бросали во вражеские суда, пытаясь их поджечь.
Su düzeyi mahmuzları, bir tekneye ilk defa MÖ 850 dolaylarında takılmıştı. Savaş gemileri ve donanma taktikleri biçim değiştirmişti. Gemiler artık su üzerinde piyade savaşları için bir zemin değillerdi; geminin kendisi bir silaha dönüştü. Yeni gerçeklik çöktükçe gemiler değişti. Hızlı tokmaklama bir düşmanı delecek ve batıracaktı, bu nedenle daha ince, hızlı ve kullanışlı gemiler gerekiyordu. Daha fazla hıza olan talep, açıkça daha fazla küreğe ihtiyaç duyuyordu, tek dizi kürekli hızlı gemilerin uzun zaman sonra pratikten yoksun ve aptalca oldukları anlaşıldı. O zaman çözüm, ilkinin üzerine ikinci bir kürek seti yerleştirmekti, lakin kürekçilerin oturma sıralarına olanak sağlamak için iyice denkleştirilmiş bir halde. "İki kürek setli" anlamına gelen Latince bir kelime olan biremelerin, ya da Yunanca karşılığı dierelerin, daha önceki tasarımlardan iki katı kürekçiye sahip olmaktan başka farkları yoktu. Hareket kabiliyetleri yüksek ve hızlılardı ve de savaşan bir takım taşıyabilirlerdi. Bazı uluslar, bireme mürettebatlarına ayrıca ateş çömlekleri verdiler, bu kil çömlekler yağ ve ziftle doldurulur ve tamamen mantıklı bir umutla düşman gemilerini ateşe vermek için fırlatılırlardı.
  Angriffs-Diere - Schwer...  
Um 850 v. Chr. wurde zum ersten Mal der Rammsporn an der Wasserlinie eines Schiffes angebracht. Dies änderte Kriegsschiffe und Kriegstaktiken gleichermaßen. Schiffe dienten nicht mehr nur als Plattformen für Infanteriekämpfe, sie wurden selbst zu Waffen.
The waterline ram was first mounted on a vessel in around 850BC. Warships and naval tactics were transformed. Ships were no longer platforms for infantry battles on the water; the ship itself became the weapon. Galleys changed as the new reality sank in. Ramming at speed would hole and sink an enemy, therefore slimmer, faster, handier ships were required. More speed on demand obviously required more oars a fast ship with a single row of oars ended up being stupidly, impractically long. The solution, then, was to put in a second set of oars above the first, but slightly offset to allow for rowers' benches. These biremes, a Latin word meaning 'two oars', or dieres, the Greek equivalent, were no longer than previous designs but had twice the number of rowers. They were fast, manoeuvrable, and could carry a fighting contingent. Some nations also gave their bireme crews fire pots; these clay pots filled with oil and pitch were hurled at enemy ships in the entirely reasonable hope of setting them ablaze.
L'éperon de ligne de flottaison fut monté sur un navire pour la première fois aux alentours de 850 av. J.-C. Les navires de guerre et les tactiques navales furent transformées. Les navires n'étaient plus des plateformes pour des batailles d'infanterie sur l'eau, le bateau lui-même devint une arme. Les galères changèrent avec cette nouvelle réalité. Éperonner à grande vitesse faisait couler un ennemi, ainsi il fallait des navires plus fins, plus rapides et plus pratiques. Le besoin de rames augmenta avec celui de plus de vitesse. Un navire rapide avec un seul rang de rames était devenu bêtement long et encombrant. Alors, la solution fut d'installer un deuxième rang de rames au-dessus du premier, mais légèrement en décalé pour faire de la place pour les bancs des rameurs. Ces birèmes, au sens étymologique de « deux rames » en latin, ou dières, leur équivalent grec, n'étaient pas plus longues que les modèles plus anciens mais comportaient deux fois plus de rameurs. Elles étaient rapides, manœuvrables et pouvaient transporter un contingent militaire. Certaines nations dotaient les équipages de leurs birèmes de pots à feu. Ces pots en argile étaient remplis de combustible et jetés sur les navires ennemis dans l'espoir de leur mettre le feu.
Il rostro all’altezza della linea di galleggiamento fu montato su una nave per la prima volta intorno all’850 a.C. Segnò la trasformazione delle navi da guerra e delle tattiche navali. La nave non era più una piattaforma sull’acqua per le battaglie di fanteria, ma l’arma stessa. Le galee cambiarono man mano che la nuova realtà veniva assimilata. Lo speronamento a velocità sostenuta perforava e poi affondava il nemico, per cui erano necessarie navi più sottili, più veloci e più resistenti. La maggiore velocità naturalmente richiedeva più remi e una nave veloce con un’unica fila di remi risultava insensatamente lunga e scomoda. La soluzione, allora, fu quella di aggiungere un secondo ordine di remi sopra il primo, ma leggermente sfalsato per avere lo spazio per le panche di rematori. Questa bireme, dalla parola latina che significa “due remi”, o diere, l’equivalente greco, non era più lunga delle precedenti, ma aveva il doppio dei rematori. Era veloce e manovrabile e poteva trasportare un contingente militare. Alcune nazioni dotavano l’equipaggio delle biremi di calderoni: questi recipienti d’argilla pieni di olio e pece venivano scagliati contro le navi nemiche con l’obiettivo di incendiarle.
Kloun ve výši vodní hladiny se začal na lodě montovat až kolem roku 850 př. n. l. Válečná plavidla to značně změnilo a námořní taktika se tomu přizpůsobila. Lodě už nebyly plovoucí plošiny, na nichž se odehrávaly pěchotní bitvy, loď se stala zbraní sama o sobě. Poté, co se pár lodí potopilo, se změnily i galéry. Když byla nepřátelská loď taranována vysokou rychlostí, kloun jí prorazil trup a potopila se, a tak bylo zapotřebí štíhlejších, rychlejších a obratnějších lodí. Vyšší rychlost samozřejmě vyžadovala víc vesel, jenže brzy začaly být rychlé lodi s jednou řadou vesel hloupě a neprakticky dlouhé. Jako řešení se nabízelo umístit druhou řadu veslařů nad první, ale mírně bokem, aby měli veslaři na lavicích místo. Tak vznikly birémy, latinsky "dvojveslice", neboli diéry, jak se jim říkalo v Řecku, které nebyly delší než běžné lodě, ale měly dvojnásobek veslařů. Byly rychlé, dobře se s nimi manévrovalo a mohly vézt i posádku. Některé národy vyzbrojily svou posádku také zápalnými nádobami; byly to hliněné hrnce plněné olejem a smolou, které námořníci házeli na nepřátelské lodě s reálnou nadějí, že se jim je podaří zapálit.
Taran morski po raz pierwszy przytwierdzono do okrętu około 850 roku p.n.e. Całkowicie zmieniło to taktykę walki na morzu. Okręty przestały być zaledwie nawodnymi platformami dla piechoty – sam okręt stał się bronią. Zmiana ta wymusiła ewolucję galery. Do udanego taranowania potrzebna była odpowiednia prędkość, dlatego pojawiło się zapotrzebowanie na węższe, zwinniejsze jednostki. Większa szybkość wymagała również więcej wioseł, ale mnożenie ich w jednym rzędzie czyniło okręt absurdalnie długim. Rozwiązaniem okazały się piętrowe rzędy wioseł umieszczone po skosie, aby wioślarze nie przeszkadzali sobie nawzajem. Biremy, od łacińskiego określenia „dwa wiosła”, czy też greckie diery, nie były dłuższe od starszych jednostek, ale zyskały na liczbie wioślarzy, a co za tym idzie – na szybkości, zwinności i ładowności. W niektórych flotach załogi birem wyposażano w naczynia ze smołą lub oliwą, które podpalano i ciskano w nieprzyjaciela, próbując podpalić jego okręt.
Su düzeyi mahmuzları, bir tekneye ilk defa MÖ 850 dolaylarında takılmıştı. Savaş gemileri ve donanma taktikleri biçim değiştirmişti. Gemiler artık su üzerinde piyade savaşları için bir zemin değillerdi; geminin kendisi bir silaha dönüştü. Yeni gerçeklik çöktükçe gemiler değişti. Hızlı tokmaklama bir düşmanı delecek ve batıracaktı, bu nedenle daha ince, hızlı ve kullanışlı gemiler gerekiyordu. Daha fazla hıza olan talep, açıkça daha fazla küreğe ihtiyaç duyuyordu, tek dizi kürekli hızlı gemilerin uzun zaman sonra pratikten yoksun ve aptalca oldukları anlaşıldı. O zaman çözüm, ilkinin üzerine ikinci bir kürek seti yerleştirmekti, lakin kürekçilerin oturma sıralarına olanak sağlamak için iyice denkleştirilmiş bir halde. "İki kürek setli" anlamına gelen Latince bir kelime olan biremelerin, ya da Yunanca karşılığı dierelerin, daha önceki tasarımlardan iki katı kürekçiye sahip olmaktan başka farkları yoktu. Hareket kabiliyetleri yüksek ve hızlılardı ve de savaşan bir takım taşıyabilirlerdi. Bazı uluslar, bireme mürettebatlarına ayrıca ateş çömlekleri verdiler, bu kil çömlekler yağ ve ziftle doldurulur ve tamamen mantıklı bir umutla düşman gemilerini ateşe vermek için fırlatılırlardı.
  Athenai (Der Zorn Spart...  
Die Hilfe Athenais für die griechischen Städte Kleinasiens gab dem imperialistischen Persien Anlass, zweimal in das griechische Festland einzumarschieren. Jedes Mal spielte Athenai eine entscheidende Rolle bei der Abwehr und erlangte einen letzten lähmenden Seesieg bei Salamis im Jahre 479 v. Chr. Das Ansehen Athenais hat seinen Höhepunkt erreicht.
L'aide athénienne offerte aux cités grecques de l'Asie mineure a poussé la Perse impérialiste à envahir le continent grec à deux reprises. Chaque fois, Athènes a été décisive dans la défaite des Perses, remportant une victoire finale grandiose en mer, à Salamine en 479 av. J.-C. Forte d'un prestige plus brillant que jamais, l'hégémonie militaire d'Athènes, ainsi que sa suprématie commerciale et culturelle, semble confirmée, et avec elle, une chance de revanche. Bien sûr, cette situation est logique : Athènes est à la tête du monde grec en mathématiques, science, philosophie, architecture, et devrait également assurer sa protection. Néanmoins, Sparte voit cette nouvelle influence d'un mauvais œil. Seulement cinquante ans après la fin des invasions perses, la guerre pèse de nouveau sur le Péloponnèse. L'enjeu est de taille : le contrôle réel de toute la nation. La puissance navale d'Athènes se voit rivaliser avec les forces terrestres supérieures de Sparte, et les deux cités, ou leurs alliés de Corinthe et de Béotie, ont des chances de gagner, et de revendiquer ce contrôle !
La ayuda de Atenas a las ciudades griegas de Anatolia ha empujado a la imperialista Persia a invadir el territorio griego continental. La actuación de Atenas siempre resultó ser decisiva para su derrota; ejemplo de ello fue la victoria naval ateniense en Salamina, en el año 479 a. C. Con su prestigio por las nubes, los atenienses podrían hacerse con la hegemonía militar, así como con la supremacía cultural y comercial, lo que aumenta las ansias persas de venganza. Las cosas están como deben: Atenas lidera el mundo griego en el campo de las matemáticas, la ciencia, la filosofía y la arquitectura, así que también debería ser su protectora. Sin embargo, Esparta no ve con buenos ojos esa nueva influencia. Solo hace cincuenta años del fin de las invasiones persas y la guerra vuelve a amenazar el Peloponeso. El vencedor obtendrá el control de todo el mundo helénico. El poderío naval de Atenas solo es comparable a la superioridad terrestre de Esparta. ¡Cualquiera de las dos ciudades —e, incluso, sus aliados corintos o beocios— podría erigirse en líder de toda Grecia en tan igualado conflicto!
Il supporto ateniese alle città greche dell’Asia minore ha spinto la Persia a invadere due volte la penisola greca. In entrambi i casi Atene ebbe il ruolo principale nella difesa della nazione, soprattutto grazie alla dirompente e decisiva vittoria navale a Salamina, nel 479 a.C. All’apice del proprio prestigio, Atene detiene la supremazia culturale, commerciale e militare nella regione. Inoltre è la guida del mondo greco anche in discipline come la matematica, la filosofia, la scienza e l’architettura. Anche la difesa della regione dipende soprattutto da lei. Ma a Sparta non piace essere al secondo posto, e appena cinquant’anni dopo la fine delle invasioni persiane, sul Peloponneso incombe di nuovo la minaccia della guerra. Il premio finale è il controllo totale dell’intera regione: Atene è militarmente superiore in mare, mentre Sparta dà il meglio sulla terraferma. Anche Corinto e i Beoti potrebbero approfittare della situazione per uscire vittoriosi dal conflitto!
Athenian aid to the Greek cities of Asia Minor has prompted imperialist Persia to invade mainland Greece twice. Each time, Athenai proved pivotal to its defeat, winning a stunning final naval victory at Salamis in 479BC. Its prestige at an all-time high, Athenian military hegemony, as well as trade and cultural supremacy, now seems likely, and with it a chance for revenge. This state of affairs, of course, how it should be; Athenai leads the Greek world in mathematics, science, philosophy and architecture - it should be its protector also. However, Sparta resents this new found influence. Just fifty years after the end of the Persian invasions, war once again looms over the Peloponnesus. The prize is effective control over the entire country; Athenai's naval might is matched by Sparta's superior land forces, either city - or indeed its Korinthian or Boiotian allies - could emerge from the ensuing conflict, victorious, to claim it!
Když Athény přispěly na pomoc řeckým státům v Malé Asii, mocná perská říše se podvakrát pokusila vtrhnout na řeckou pevninu. Při obou příležitostech to byly právě Athény, které jejich rozpínavost zarazily. Hrály hlavní roli ve všech rozhodujících bitvách i při námořním vítězství u Salamis roku 479 před n. l. Jejich sláva tak dostoupila vrcholu – dosáhly vojenské hegemonie i nadvlády v oblasti kultury a obchodu. Proto nastal čas na pomstu. Tak by to alespoň mělo být – Athény jsou nejlepší v matematice, vědě, filozofii i v architektuře a zasloužily by si proto být i nejsilnějším ochráncem Řecka. Sparta jim však tuto čerstvě nabytou moc závidí. Pouhých padesát let od první perské invaze hrozí, že celý Peloponés zachvátí další válka, jejíž vítěz získá vládu nad celou zemí. Athéňané mají silné loďstvo, ale Sparťané zase vynikají v pozemním boji. Ti, kteří v tomto konfliktu zvítězí – a samozřejmě i jejich korintští či boiotští spojenci – budou brát vše.
Udzielenie pomocy greckim miastom w Azji Mniejszej przez Ateny poskutkowało dwiema inwazjami imperialistycznych Persów na Peloponez. Za każdym razem Ateny pełniły kluczową rolę w odpieraniu najeźdźców, czego zwieńczeniem była spektakularna wygrana w bitwie pod Salaminą w 479 r. p.n.e. Wojskowa hegemonia Aten cieszy się największym prestiżem w swojej historii i ma dominującą pozycję w handlu i kulturze regionu. Jest to spodziewany stan rzeczy: Ateny wiodą również prym w matematyce, filozofii, architekturze i innych naukach. Pozycja lidera naturalnie predestynuje to polis do roli protektora całego greckiego świata. Jednakże Sparcie nie podoba się, że Ateny mają tak rozległe wpływy. Niespełna pięćdziesiąt lat po inwazji Persów nad Peloponezem po raz kolejny zawisło widmo wojny. Stawką jest realna kontrola nad całym krajem; potęga morska Aten jest równa sile spartańskich sił lądowych. Każde z miast – a nawet ich sojusznicy, Korynt i Związek Beocjański – mogą odnieść zwycięstwo w zbliżającym się konflikcie!
Афинская помощь греческим колониям в Малой Азии дважды закончилась вторжением персов в материковую Грецию. Оба раза Афины сыграли решающую роль в их отражении: в частности, знаменитую победу при Саламине в 479 г. до н.э. одержал именно афинский флот. Военный, торговый и культурный престиж этого полиса сейчас велик, как никогда. И это вполне обоснованно: если Афины лидируют в математике, естественных науках, философии и архитектуре, то они должны быть и главным защитником греческого мира. Впрочем, Спарта с этим не согласна. Спустя всего полвека после разгрома персов на Пелопоннесе назревает новая война - война за власть над всей Грецией. Великому афинскому флоту противостоит могучая сухопутная армия Спарты, и даже Коринф и Беотия имеют шансы на победу в грядущем конфликте.
Atina’nın Anadolu’daki Yunan şehirlerine destek vermesi sömürgeci Perslerin anakarayı iki kere istila etmelerini körüklemişti. Atina her seferinde Perslerin yenilgisine yol açtı ve nihayetinde MÖ 497’de Salamis’te sersemletici bir donanma zaferi kazandı. İtibarı her zaman göklerde olan Atina’nın kültürel ve ticarî alandaki üstünlükleri yanında askerî egemenliği de ele geçirmesi olağan görünüyor, bununla birlikte intikam fırsatı da. Tüm bunlar elbette olması gerektiği gibi Atina’nın Yunan dünyasında matematik, bilim, felsefe ve mimari alanlarda önderlik etmesine neden oldu ve de onu Yunan dünyasının koruyucusu kıldı. Ancak Sparta bu yeni ele geçirilen nüfuza çok gücendi. Pers istilalarından yalnızca elli yol sonra Peloponezya üzerinde savaş yeniden baş gösteriyor. Ödül, tüm ülke üzerinde etkin bir hâkimiyet; Atina’nın donanma gücü Sparta’nın üstün kara kuvvetlerine eşit güçte; iki şehirden biri, ya da Korint ve Boeotialı müttefikleri yaklaşan mücadeleden zaferle çıkabilir ve bu muhteşem ödülü ele geçirebilir!
  Schwere gallische Speer...  
Titus Livius schreibt, dass während der Herrschaft des fünften Königs Roms, Lucius Tarquinius Priscus, viele gallische Stämme in Italien eindrangen und zum ersten Mal mit etruskischen Behausungen zwischen den Apenninen und Alpen in Berührung kamen.
Tito Livio escribe que, durante el reinado del quinto rey de Roma, Lucio Tarquino Prisco, un gran contingente de galos invadió la península itálica. El primer grupo con el que se encontró fueron los etruscos que habitaban entre los Apeninos y los Alpes. Por aquel entonces, la principal potencia entre los galos transalpinos eran los bituriges, dirigidos por Ambicato. Debido a la superpoblación que padecían los galos, Ambicato decidió enviar a los hijos de su hermana, Beloveso y Segoveso, a colonizar nuevas tierras y a luchar contra cualquiera que intentara impedírselo. Tras escuchar los consejos de los augures druidas, Segoveso se dirigió hacia el bosque de Hercinia, mientras Beloveso penetraba en la península itálica. Ningún galo había atravesado los Alpes hasta entonces, pero con el apoyo de los griegos de la cercana ciudad-estado de Masalia, Beloveso logró completar este viaje tan peligroso. Las tribus galas llegaron a las tierras de los etruscos y, al ver que estos no se les oponían más que con una milicia armada, masacraron a sus guerreros y se establecieron en la zona, a la que bautizaron como "Insubria". Poco después tuvo lugar una gran batalla a orillas del río Tesino, donde los galos, que ahora se hacían llamar insubres, habían fundado el asentamiento de Mediolano. Utilizando la ruta abierta por Beloveso y los bituriges, otras tribus penetraron en la península itálica por los Alpes, entre ellas las de los senones, que acabarían saqueando Roma.
Livio scrive di come durante il regno del quinto re di Roma, Lucio Tarquinio Prisco, molte tribù galliche invasero la penisola italica ed entrarono in contatto prima con gli Etruschi che risiedevano nelle regioni tra gli Appennini e le Alpi. In quel periodo, i Biturigi, governati da Ambigato, erano una potenza incontrastata tra le tribù galliche a nord delle Alpi. I Galli erano afflitti da un problema di sovrappopolazione, il che spinse Ambigato a inviare i figli di sua sorella, Belloveso e Segoveso, a colonizzare nuove terre ed eliminare qualsiasi resistenza. Attenendosi alla divinazione dei druidi, Segoveso si diresse verso la foresta Ercinia, mentre Belloveso guidò il suo popolo verso la penisola italica. In passato nessun Gallo era riuscito ad attraversare le Alpi, ma, dopo aver ricevuto il sostegno dei Greci della città portuale di Massilia, Belloveso seguì un auspicio divino e portò a termine il viaggio pericoloso. Le tribù galliche giunsero nelle terre etrusche e trovarono un esercito a malapena più forte di una milizia armata, così uccisero i guerrieri etruschi, colonizzarono la zona e la chiamarono "Insubria". Poco dopo combatterono una battaglia importante presso il fiume Ticino, in cui i Galli, che ora si facevano chiamare "Insubri", fondarono l'insediamento di Mediolanium. Seguendo la strada calcata da Belloveso e dai Biturigi, altre tribù attraversarono le Alpi e giunsero nella penisola italica: una delle conseguenze di questa migrazione fu il sacco di Roma per mano dei Senoni.
Podle zápisků Livia za vlády pátého krále Říma, Lucia Tarquinia Prisca, vtrhlo do Itálie velké množství galských kmenů. Nejprve narazily na etruská obydlí mezi Apeninami a Alpami. Tou dobou byli nejmocnějším z galských kmenů na sever od Alp Biturigové, které vedl Amigatus. Galové trpěli přelidněním, což Ambigata vedlo k tomu, aby vyslal syny své sestry, Bellovesa a Segovesa, kteří se měli usadit na novém území a zničit jakýkoli odpor. Po druidské věštbě vyrazil Segovesus do Hercynského lesa, zatímco Bellovesus vedl své lidi do Itálie. Žádný Gal před nimi Alpy nepřekročil, ale když získali podporu od Řeků z blízkého přístavního města Massilia a Bellovesus následoval božské znamení, nebezpečná cesta se jim podařila. Galské kmeny se dostaly do Etrurie, a když zde nenašly víc než ozbrojenou domobranu, etruské válečníky pozabíjely, usadily se zde a oblasti začaly říkat Insubrie. Krátce poté došlo k významné bitvě u řeky Ticino, kde Galové, kteří si nyní říkali Insubrové, založili sídlo zvané Mediolanum. Ostatní kmeny cestu Biturigů a Bellovesa následovaly, překračovaly Alpy a dostávaly se do Itálie, což nakonec vedlo k vyplenění Říma Senony.
Liwiusz pisze, że za panowania piątego króla Rzymu, Tarkwiniusza Starego, na Włochy najechało wiele plemion galijskich. Najpierw jednak natrafiły na Etrusków, mieszkających między Apeninami i Alpami. W tym czasie najwyższą władzę wśród plemion galijskich na północ od Alp piastowali Biturygowie, kierowani przez Ambigatusa. Galowie cierpieli z powodu przeludnienia, co skłoniło Ambigatusa do wysłania synów swojej siostry, Bellovesusa i Segovesusa, by zasiedlili nowe ziemie i zgładzili po drodze wszelką opozycję. Po otrzymaniu wróżb od druidów Segovesus udał się do Lasu Hercyńskiego, podczas gdy Bellovesus poprowadził swój lud w kierunku Włoch. Żaden Gal nie przemierzył wcześniej Alp, ale po otrzymaniu wsparcia od Greków w pobliskim mieście portowym Massalia Bellovesus uwierzył w znak od bogów i z powodzeniem zakończył tę niebezpieczną podróż. Galijskie plemiona przybyły na ziemie etruskie. Zastały tam zaledwie uzbrojoną milicję, więc wymordowały wszystkich etruskich wojowników i osiedliły się tam, nazywając ten teren Insubrią. Wkrótce potem miała miejsce wielka bitwa nad rzeką Ticinus, po której Galowie, nazywający się teraz Insubrami, założyli osadę Mediolanum. Podążając trasą wyznaczoną przez Bellovesusa i Biturygów, inne plemiona przemierzyły Alpy i wkroczyły na teren Włoch, co doprowadziło w końcu do splądrowania Rzymu przez Senonów.
Ливий пишет, что в эпоху правления Луция Тарквиния Приска, пятого царя римлян, в Италию вторглось большое число галльских племен, и они прежде всего наткнулись на этрусков, которые жили между Апеннинами и Альпами. В то время самым мощным племенем галлов, обитавшим к северу от Альп, были битуриги, которыми правил Амбигат. Земли галлов были перенаселены, и это заставило Амбигата отправить сыновей своей сестры, Белловеса и Сеговеса, на поиски новых территорий. Выслушав прорицания друидов, Сеговес отправился в Герцинский лес, а Белловес повел своих людей в Италию. Ни один галл еще не пересекал Альпы. Но Белловес получил поддержку от греков из порта Массилия и последовал божественному знамению, сумев пройти этот опасный путь. Племена галлов прибыли в земли этрусков, обнаружили, что их охраняет всего лишь вооруженное ополчение, и истребили его. Затем они поселились в этом краю и назвали его Инсубрия. Вскоре после этого произошло крупное сражение у реки Тицин. Там галлы, которые теперь называли себя инсубрами, основали поселение Медиоланум. Идя по следам Белловеса и битуригов, другие племена галлов перешли через Альпы и оказались в Италии. В конце концов это привело к взятию Рима сенонами.
Livy Roma'nın beşinci kralı Lucius Tarquinius Priscus'un hükmü esnasında çok sayıda Galyalı kabilenin İtalya'yı işgal ettiğini ve Apeninler ile Alpler arasında yaşayan Etrüsklerle temasa geçtiklerini yazar. O dönemde Alplerin kuzeyinden gelen Galyalı kabileler arasında en üstün güç Ambigatus tarafından yönetilen Bituriglerdi. Galyalılar aşırı nüfus yüzünden sıkıntı çektiğinden bu durum Ambigatus'u kızkardeşinin oğulları Bellovesus ve Segovesus'u yeni diyarlara göçüp yerleşmeye ve karşılarına çıkan herkesi alt etmeye göndermesi için teşvik etti. Druidler tarafından ilahlaştırıldıktan sonra Segovesus Hersinya Ormanı'na doğru ilerlerken, Bellovesus halkını İtalya'ya yönlendirdi. Daha önce hiçbir Galyalı Alpleri geçmemişti, fakat yakınlardaki liman şehri Marsilya'daki Yunanlardan destek aldıktan sonra Bellovesus ilahi bir işareti izleyerek tehlikeli yolculuğu başarıyla atlattı. Galyalı kabileler Etrüsk topraklarına vardılar ve karşılarında silahlanmış bir milis kuvvetinden fazla bir şey bulamadıklarından bölgeye yerleştiler ve buraya 'İnsubriya' dediler. Bundan kısa süre sonra Ticinus Nehri'nde büyük bir muharebe yaşandı, burada artık kendilerine 'İnsubriyalı' diyen Galyalılar Mediolanum yerleşimini kurdu. Bellovesus ve Biturigler tarafından açılan yolu takip eden diğer kabileler de Alpler'i aşıp İtalya'ya girdiler ve en sonunda da Roma, Senonlar tarafından yağmalandı.
  Bretonia (Sterblichen R...  
Denn Ruhm und Ehre sind nicht fern – für die Bretonen ist die Zeit gekommen, sich unter dem Banner Leoncoeurs zu versammeln und mit dem Segen der Herrin und unter dem Schutz der Feenzauberin gen Mousillon zu marschieren und diese Stadt ein für alle Mal aus den Fesseln der Finsternis zu befreien.
King Louen Leoncoeur – ‘the Lionhearted’ – is the current King of Bretonnia, having ascended to the throne following a unanimous vote of his peers and with the consent of the Fay Enchantress, the earthly representative of the blessed Lady of the Lake. It is this approval that means the most to Louen, for in years past he completed a Grail Quest, expelling evil from Bretonnian lands before supping from the mystical chalice and receiving the Lady’s blessing. From his capital at Couronne, the King rules wisely and with an even-hand when dealing with Knight or noble alike. Fairness in all matters is his watchword, never allowing the law as written to compromise its noble intent, never refusing anyone – peasants excepted of course – a hearing in his presence to air grievances of which he must be the judge. So great is Louen’s statecraft and mastery of diplomacy that many consider him to be not just the natural successor of Gilles the Uniter, but believe he is descended from the same noble bloodline.
Sur le champ de bataille, Louen est un adversaire mortel, général né et champion choisi par la Dame en personne, menant les chevaliers de Bretonnie depuis son noble Hippogriffe, Beaquis, et pourfendant le mal où qu'il passe. Le Roi a inexplicablement cessé de vieillir, semblant bien plus jeune que n'en témoigne son acte de naissance. Serait-ce la faveur de la Dame, sa bénédiction éternelle ou bien encore son baiser éthéré qui lui permet de résister au passage des années et de continuer à guider le royaume vers la gloire ? Car la gloire est à portée de main : l'heure est venue pour les Bretonniens de se rallier sous la bannière du roi Louen et, avec la bénédiction de la Dame et la protection de la Fée Enchanteresse, de marcher sur le sombre Mousillon corrompu et d'en reprendre le contrôle une bonne fois pour toutes !
En el campo de batalla, Louen es un adversario letal, un General sin igual y el Paladín elegido por la Dama para liderar a los Caballeros de Bretonia al combate a lomos de Beaquis, su noble Hipogrifo, y erradicar el mal allá donde este se encuentre. Nadie sabe cómo, pero el Rey no solo no envejece, sino que cada día parece mucho más joven. Hay quien sostiene que es el favor de la Dama y su bendición eterna —¿o tal vez su etéreo beso?— lo que permite a Louen engañar a los años y seguir liderando su reino para alcanzar la gloria. Una gloria que está al alcance de la mano, pues ha llegado el momento de que los Bretonianos se unan bajo el estandarte de su Rey, la bendición de la Dama y la protección del Hada Hechicera para marchar contra la oscura y corrompida Mousillon ¡y recuperar su control de una vez por todas!
Sul campo di battaglia, Louen si rivela un letale avversario, un generale dal talento innato e il campione scelto della Dama, che guida i Cavalieri di Bretonnia nella mischia in sella al suo nobile Ippogrifo, Beaquis, e respinge il male ovunque lo incontri. In qualche modo, il Re è riuscito a interrompere il processo di invecchiamento e appare come un uomo molto più giovane di quanto la sua data anagrafica dichiari; forse è per via del favore della Dama, delle sue benedizioni eterne, o persino del suo bacio etereo, che Louen è in grado di resistere all'avanzare degli anni e continuare a guidare il suo Regno verso la gloria? Perché la gloria è prossima: è tempo che i Bretonniani si uniscano sotto lo stendardo di Re Louen e, con la benedizione della Dama e la protezione della Fata Incantatrice, marcino verso l'oscura e corrotta Mousillon e ne riprendano il controllo una volta per tutte!
Král Louen Leoncoeur – „Lví srdce“ – je nynějším králem Bretonnie. Na trůn usedl po jednomyslné volbě svými protějšky a s požehnáním čarodějné víly, světské představitelky požehnané Paní jezera. Pro Louena znamená nejvíce právě toto uznání. V uplynulých letech totiž nalezl grál a vyhnal zlo z bretonských zemí, načež z mystického kalicha pil a Paní jej poctila svým požehnáním. Král vládne z hlavního města Couronne moudře a spravedlivě, ať už řeší záležitosti rytířské či šlechtické. Nade vše vyznává spravedlnost, nikdy nedopustí, aby psaný zákon porušoval svůj šlechetný účel, nikdy nikomu neodmítne slyšení ve své přítomnosti (samozřejmě s výjimkou rolnictva), aby vyslechl stížnosti, které musí rozsoudit. Loenova schopnost vést stát a umění diplomacie jsou tak velké, že ho mnozí považují nejen za přirozeného následníka Gilla Sjednotitele, ale také za potomka toho samého šlechetného rodu.
Na polu bitwy Louen jest zabójczo skutecznym przeciwnikiem, uzdolnionym generałem i godnym wybrańcem Pani, który bez lęku prowadzi swych rycerzy, nacierając na siły zła na swym hipogryfie Beaquisie. Wydaje się, że król w tajemniczy sposób powstrzymał swój proces starzenia się, gdyż wygląda znacznie młodziej, niż wskazywałby jego rok urodzenia. Czy to możliwe, że sama łaska Pani lub nawet jej eteryczny pocałunek sprawia, że Louen opiera się upływowi czasu, by móc dalej prowadzić swe królestwo ku chwale? Chwała ta rzeczywiście jest już na wyciągnięcie ręki – nadszedł bowiem czas, by wszyscy Bretończycy ruszyli pod wodzą swego króla, z błogosławieństwem Pani i pod ochroną Czarodziejki Fay, na przeklęty Mousillon i odebrali go siłom mroku raz na zawsze!
На поле боя король Луан являет собой грозного противника, прирожденного полководца и подлинного избранника Леди. Верхом на могучем гиппогрифе Беаквисе он ведет на битву рыцарей Бретонии, безжалостно сокрушая любое зло на своем пути. Годы обходят его стороной - он выглядит намного моложе своего возраста. Может быть, все дело в вечном благословении или даже незримом поцелуе Леди Озера, желающей, чтобы Луан и дальше вел страну к величию и процветанию? Как бы то ни было, для Бретонии грядут славные времена. Уже скоро подданные Леонкура, объединенные его знаменем, благословленные Леди и хранимые феей-заклинательницей, пойдут войной на мрачный и проклятый Музильон, чтобы раз и навсегда вернуть его в лоно королевства!
Savaş alanında, Louen ölümcül bir rakip, doğal bir general ve Leydi’nin seçilmiş şampiyonudur; soylu hippogrifi Beaquis’in sırtında Bretonya Şövalyeleri’ne çarpışmaya doğru önderlik eder ve kötülüğü bulduğu yerde ezip geçer. Kral bir şekilde yaşlanma sürecini durdurmuştur; doğum kayıtlarının yalancı çıkarttığı genç bir adamın görünümünü sergiler; Louen’in geçip giden yılları geride tutmasını ve Krallığını görkeme taşımaya devam etmesini sağlayan şey belki de Leydi’nin lütfudur; onun ebedî kutsamaları, ve hatta belki onun ruhani öpücüğüdür? Zira ihtişam parmakların ucunda; Bretonyalıların Kral Louen’in sancağı altında; Leydinin kutsaması ve Peri Büyücü’nün korumasıyla birleşip de, kararmış, yozlaşmış Mousillon üzerine yürüyüp onu bir kez daha ve nihai olarak kontrol altına almasının vakti geldi!
  Hochlandjäger - Insubre...  
Titus Livius schreibt, dass während der Herrschaft des fünften Königs Roms, Lucius Tarquinius Priscus, viele gallische Stämme in Italien eindrangen und zum ersten Mal mit etruskischen Behausungen zwischen den Apenninen und Alpen in Berührung kamen.
Tite-Live raconte qu'au cours du règne du cinquième souverain de Rome, Lucius Tarquinius Priscus, un grand nombre de tribus gauloises envahirent l'Italie et tombèrent sur les Étrusques établis entre les Apennins et les Alpes. En ce temps-là, la plus puissante des tribus gauloises du nord des Alpes était les Bituriges, menés par Ambigatos. Les Gaulois étaient confrontés à la surpopulation, ce qui encouragea Ambigatos à envoyer les fils de sa sœur, Bellovesos et Segovesos, conquérir de nouveaux territoires. Suivant les prédictions des druides, Segovesos partit en direction de la forêt hercynienne, tandis que Bellovesos mena ses hommes vers l'Italie. Aucun Gaulois n'avait jamais franchi les Alpes auparavant mais avec l'aide des Grecs rencontrés dans la cité portuaire de Massilia, Bellovesos suivit le présage des dieux et triompha dans sa périlleuse expédition. Les tribus gauloises arrivèrent en terres étrusques et ne trouvèrent qu'une milice modestement armée. Elles massacrèrent donc les guerriers étrusques et fondèrent l'Insubrie. Peu après, une grande bataille eut lieu près de la rivière du Tessin. Les Gaulois, rebaptisés « Insubres », fondèrent alors la colonie de Mediolanum. Suivant la route tracée par Bellovesos et les Bituriges, d'autres tribus traversèrent les Alpes vers l'Italie, ce qui mena à la mise à sac de Rome par les Sénons.
Tito Livio escribe que, durante el reinado del quinto rey de Roma, Lucio Tarquino Prisco, un gran contingente de galos invadió la península itálica. El primer grupo con el que se encontró fueron los etruscos que habitaban entre los Apeninos y los Alpes. Por aquel entonces, la principal potencia entre los galos transalpinos eran los bituriges, dirigidos por Ambicato. Debido a la superpoblación que padecían los galos, Ambicato decidió enviar a los hijos de su hermana, Beloveso y Segoveso, a colonizar nuevas tierras y a luchar contra cualquiera que intentara impedírselo. Tras escuchar los consejos de los augures druidas, Segoveso se dirigió hacia el bosque de Hercinia, mientras Beloveso penetraba en la península itálica. Ningún galo había atravesado los Alpes hasta entonces, pero con el apoyo de los griegos de la cercana ciudad-estado de Masalia, Beloveso logró completar este viaje tan peligroso. Las tribus galas llegaron a las tierras de los etruscos y, al ver que estos no se les oponían más que con una milicia armada, masacraron a sus guerreros y se establecieron en la zona, a la que bautizaron como "Insubria". Poco después tuvo lugar una gran batalla a orillas del río Tesino, donde los galos, que ahora se hacían llamar insubres, habían fundado el asentamiento de Mediolano. Utilizando la ruta abierta por Beloveso y los bituriges, otras tribus penetraron en la península itálica por los Alpes, entre ellas las de los senones, que acabarían saqueando Roma.
Livio scrive di come durante il regno del quinto re di Roma, Lucio Tarquinio Prisco, molte tribù galliche invasero la penisola italica ed entrarono in contatto prima con gli Etruschi che risiedevano nelle regioni tra gli Appennini e le Alpi. In quel periodo, i Biturigi, governati da Ambigato, erano una potenza incontrastata tra le tribù galliche a nord delle Alpi. I Galli erano afflitti da un problema di sovrappopolazione, il che spinse Ambigato a inviare i figli di sua sorella, Belloveso e Segoveso, a colonizzare nuove terre ed eliminare qualsiasi resistenza. Attenendosi alla divinazione dei druidi, Segoveso si diresse verso la foresta Ercinia, mentre Belloveso guidò il suo popolo verso la penisola italica. In passato nessun Gallo era riuscito ad attraversare le Alpi, ma, dopo aver ricevuto il sostegno dei Greci della città portuale di Massilia, Belloveso seguì un auspicio divino e portò a termine il viaggio pericoloso. Le tribù galliche giunsero nelle terre etrusche e trovarono un esercito a malapena più forte di una milizia armata, così uccisero i guerrieri etruschi, colonizzarono la zona e la chiamarono "Insubria". Poco dopo combatterono una battaglia importante presso il fiume Ticino, in cui i Galli, che ora si facevano chiamare "Insubri", fondarono l'insediamento di Mediolanium. Seguendo la strada calcata da Belloveso e dai Biturigi, altre tribù attraversarono le Alpi e giunsero nella penisola italica: una delle conseguenze di questa migrazione fu il sacco di Roma per mano dei Senoni.
Podle zápisků Livia za vlády pátého krále Říma, Lucia Tarquinia Prisca, vtrhlo do Itálie velké množství galských kmenů. Nejprve narazily na etruská obydlí mezi Apeninami a Alpami. Tou dobou byli nejmocnějším z galských kmenů na sever od Alp Biturigové, které vedl Amigatus. Galové trpěli přelidněním, což Ambigata vedlo k tomu, aby vyslal syny své sestry, Bellovesa a Segovesa, kteří se měli usadit na novém území a zničit jakýkoli odpor. Po druidské věštbě vyrazil Segovesus do Hercynského lesa, zatímco Bellovesus vedl své lidi do Itálie. Žádný Gal před nimi Alpy nepřekročil, ale když získali podporu od Řeků z blízkého přístavního města Massilia a Bellovesus následoval božské znamení, nebezpečná cesta se jim podařila. Galské kmeny se dostaly do Etrurie, a když zde nenašly víc než ozbrojenou domobranu, etruské válečníky pozabíjely, usadily se zde a oblasti začaly říkat Insubrie. Krátce poté došlo k významné bitvě u řeky Ticino, kde Galové, kteří si nyní říkali Insubrové, založili sídlo zvané Mediolanum. Ostatní kmeny cestu Biturigů a Bellovesa následovaly, překračovaly Alpy a dostávaly se do Itálie, což nakonec vedlo k vyplenění Říma Senony.
Liwiusz pisze, że za panowania piątego króla Rzymu, Tarkwiniusza Starego, na Włochy najechało wiele plemion galijskich. Najpierw jednak natrafiły na Etrusków, mieszkających między Apeninami i Alpami. W tym czasie najwyższą władzę wśród plemion galijskich na północ od Alp piastowali Biturygowie, kierowani przez Ambigatusa. Galowie cierpieli z powodu przeludnienia, co skłoniło Ambigatusa do wysłania synów swojej siostry, Bellovesusa i Segovesusa, by zasiedlili nowe ziemie i zgładzili po drodze wszelką opozycję. Po otrzymaniu wróżb od druidów Segovesus udał się do Lasu Hercyńskiego, podczas gdy Bellovesus poprowadził swój lud w kierunku Włoch. Żaden Gal nie przemierzył wcześniej Alp, ale po otrzymaniu wsparcia od Greków w pobliskim mieście portowym Massalia Bellovesus uwierzył w znak od bogów i z powodzeniem zakończył tę niebezpieczną podróż. Galijskie plemiona przybyły na ziemie etruskie. Zastały tam zaledwie uzbrojoną milicję, więc wymordowały wszystkich etruskich wojowników i osiedliły się tam, nazywając ten teren Insubrią. Wkrótce potem miała miejsce wielka bitwa nad rzeką Ticinus, po której Galowie, nazywający się teraz Insubrami, założyli osadę Mediolanum. Podążając trasą wyznaczoną przez Bellovesusa i Biturygów, inne plemiona przemierzyły Alpy i wkroczyły na teren Włoch, co doprowadziło w końcu do splądrowania Rzymu przez Senonów.
Ливий пишет, что в эпоху правления Луция Тарквиния Приска, пятого царя римлян, в Италию вторглось большое число галльских племен, и они прежде всего наткнулись на этрусков, которые жили между Апеннинами и Альпами. В то время самым мощным племенем галлов, обитавшим к северу от Альп, были битуриги, которыми правил Амбигат. Земли галлов были перенаселены, и это заставило Амбигата отправить сыновей своей сестры, Белловеса и Сеговеса, на поиски новых территорий. Выслушав прорицания друидов, Сеговес отправился в Герцинский лес, а Белловес повел своих людей в Италию. Ни один галл еще не пересекал Альпы. Но Белловес получил поддержку от греков из порта Массилия и последовал божественному знамению, сумев пройти этот опасный путь. Племена галлов прибыли в земли этрусков, обнаружили, что их охраняет всего лишь вооруженное ополчение, и истребили его. Затем они поселились в этом краю и назвали его Инсубрия. Вскоре после этого произошло крупное сражение у реки Тицин. Там галлы, которые теперь называли себя инсубрами, основали поселение Медиоланум. Идя по следам Белловеса и битуригов, другие племена галлов перешли через Альпы и оказались в Италии. В конце концов это привело к взятию Рима сенонами.
Livy Roma'nın beşinci kralı Lucius Tarquinius Priscus'un hükmü esnasında çok sayıda Galyalı kabilenin İtalya'yı işgal ettiğini ve Apeninler ile Alpler arasında yaşayan Etrüsklerle temasa geçtiklerini yazar. O dönemde Alplerin kuzeyinden gelen Galyalı kabileler arasında en üstün güç Ambigatus tarafından yönetilen Bituriglerdi. Galyalılar aşırı nüfus yüzünden sıkıntı çektiğinden bu durum Ambigatus'u kızkardeşinin oğulları Bellovesus ve Segovesus'u yeni diyarlara göçüp yerleşmeye ve karşılarına çıkan herkesi alt etmeye göndermesi için teşvik etti. Druidler tarafından ilahlaştırıldıktan sonra Segovesus Hersinya Ormanı'na doğru ilerlerken, Bellovesus halkını İtalya'ya yönlendirdi. Daha önce hiçbir Galyalı Alpleri geçmemişti, fakat yakınlardaki liman şehri Marsilya'daki Yunanlardan destek aldıktan sonra Bellovesus ilahi bir işareti izleyerek tehlikeli yolculuğu başarıyla atlattı. Galyalı kabileler Etrüsk topraklarına vardılar ve karşılarında silahlanmış bir milis kuvvetinden fazla bir şey bulamadıklarından bölgeye yerleştiler ve buraya 'İnsubriya' dediler. Bundan kısa süre sonra Ticinus Nehri'nde büyük bir muharebe yaşandı, burada artık kendilerine 'İnsubriyalı' diyen Galyalılar Mediolanum yerleşimini kurdu. Bellovesus ve Biturigler tarafından açılan yolu takip eden diğer kabileler de Alpler'i aşıp İtalya'ya girdiler ve en sonunda da Roma, Senonlar tarafından yağmalandı.
  Mittlerer Angriffsplünd...  
Sie töteten einen gallischen Stammesführer und waren so für den Kriegsausbruch zwischen den Senonen und Römern verantwortlich. Roms Senat beachtete die bevorstehende Bedrohung kaum, sodass sie nicht mal einen Diktator ernannten.
Suivant la route tracée par Bellovesos et les Insubres, de nombreuses tribus gauloises entreprirent d'envahir le nord de l'Italie à la recherche de terres fertiles sur lesquelles s'établir. La dernière d'entre elles fut les Sénons, qui occupèrent le territoire entre les fleuves Utis et Aesis. En 391 av. J.-C., le chef des Sénons, Brennos, assiégea la ville étrusque de Clusium, qui se tourna vers Rome pour résister à la menace barbare. La République envoya trois ambassadeurs mais ceux-ci ne se conduisirent pas exactement comme des diplomates puisqu'ils assassinèrent un chef gaulois, provoquant ainsi une guerre entre les Sénons et les Romains. Au Sénat, à Rome, personne ne semblait préoccupé par cette menace et aucun dictateur ne fut nouvellement élu. D'après Tite-Live, les Gaulois marchèrent si vite sur Rome que l'armée fut prise par surprise, incapable de lever ses défenses ni d'établir un camp. Brennos mena alors ses guerriers vers une colline proche, sur laquelle les Romains conservaient leurs réserves. Prenant conscience du massacre qui se préparait, l'armée romaine paniqua et se dispersa, la plupart des hommes prenant la fuite vers Véies. Les Sénons eux-mêmes furent sonnés par cette victoire si soudaine, un événement que Plutarche décrirait comme « une bataille chaotique et honteuse ».
Fueron muchas las tribus galas que siguieron los pasos de Beloveso y los insubres y comenzaron a invadir el norte de la península itálica en busca de tierras fértiles para establecerse. La última de ellas fue la de los senones, que ocuparon el territorio situado entre los ríos Utis y Esino. En el año 391 a. C., el caudillo de los senones, Breno, asedió la ciudad etrusca de Clusium, que recurrió a Roma en busca de ayuda frente a los bárbaros. La república envió tres embajadores, pero estos, en lugar de demostrar una actitud conciliadora, dieron muerte a un caudillo galo, lo que provocó el estallido de la guerra con los senones. El Senado romano hizo caso omiso de la amenaza y no se molestó siquiera en elegir un dictador. Según Tito Livio, los galos marcharon sobre la ciudad con tal rapidez que el ejército romano, cogido totalmente por sorpresa, no pudo ni tan siquiera aprestar las defensas o montar un campamento. Breno atacó con sus guerreros una colina cercana donde los romanos tenían sus reservas. Al presenciar la matanza, el ejército romano huyó en desbandada, principalmente hacia la ciudad de Veyes. Los propios senones quedaron sorprendidos por la magnitud de su victoria, descrita por Plutarco como "una batalla desordenada y vergonzosa".
Seguendo la strada calcata da Belloveso e dagli Insubri, svariate tribù galliche invasero progressivamente la penisola italica settentrionale, alla ricerca di terre fertili in cui stanziarsi. Gli ultimi furono i Senoni che occuparono il territorio tra il fiume Utis e l'Aesis. Nel 391 a.C., Brenno, il capo dei Senoni, prese d'assedio Clusium, una città etrusca, che si rivolse a Roma per chiedere aiuto a respingere la minaccia barbara. La Repubblica romana inviò tre ambasciatori, i quali intrapresero negoziazioni ben poco pacifiche che si conclusero con l'uccisione di un capotribù gallico e il conseguente scoppio di una guerra tra Senoni e Romani. Il Senato romano non badò alla minaccia incombente e non riuscì nemmeno a eleggere un dittatore. Secondo Livio, i Galli marciarono su Roma così velocemente che l'esercito romano fu colto di sorpresa e non fu nemmeno in grado di predisporre un accampamento o erigere le difese. Brenno guidò i suoi guerrieri all'attacco di una collina vicina dove i Romani tenevano le loro riserve. Quando vide il massacro che si stava svolgendo in quel luogo, l'esercito romano cadde nel panico e si disperse, e la maggior parte dei suoi uomini fuggì verso Veio. I Senoni stessi rimasero allibiti dalla facilità con cui si aggiudicarono una vittoria schiacciante, un evento che Plutarco ritenne una "battaglia scomposta e vergognosa".
Příkladu Bellovesa a Insubrů postupně následovala celá řada galských kmenů, které vpadly do severní Itálie a hledaly úrodné země, kde by se mohly usadit. Posledním z nich byli Senonové, kteří okupovali teritorium mezi řekami Utis a Aesis. V roce 391 př. n. l. senoneský náčelník Brennus oblehl etruské město Clusium, které o pomoc proti barbarské hrozbě požádalo Řím. Římská republika vyslala tři ambasadory, kteří však s Galy nevyjednávali vůbec mírumilovně. Místo toho galského náčelníka zabili a způsobili vypuknutí války mezi Senony a Římany. Římský Senát této hrozbě nevěnoval velkou pozornost a dokonce ani nezvolil diktátora. Podle Livia došli Galové k Římu tak rychle, že římská armáda nestačila ani postavit tábor či vybudovat obranná postavení. Brennus vedl své válečníky do útoku na nedaleký pahorek, kde měli Římané své zálohy. Když římská armáda viděla, k jakému zde dochází masakru, začala panikařit a rozutekla se. Většina mužů utekla do Veje. I samotní Senoni byli šokováni lehkostí a mírou svého vítězství. Plutarch tuto událost popsal jako „chaotickou a hanebnou bitvu“.
Podążając trasą wyznaczoną przez Bellovesusa i Insubrów, wiele galijskich plemion kolejno najechało teren północnych Włoch, szukając płodnej ziemi do zasiedlenia. Ostatnim z tych plemion byli Senonowie, którzy zajęli terytorium między rzekami Utis i Aesis. W 391 r. p.n.e. Brennus, przywódca Senonów, obległ Clusium, etruskie miasto, które szybko zwróciło się do Rzymu o pomoc w walce z barbarzyńcami. Republika Rzymska wysłała trzech ambasadorów, którzy zamiast poprowadzić negocjacje pokojowe zamordowali galijskiego wodza i doprowadzili do wybuchu wojny pomiędzy Senonami a Rzymianami. Rzymski Senat nie zwracał uwagi na to zbliżające się zagrożenie i nie wybrał nawet dyktatora wojennego. Według Liwiusza Galowie tak szybko ruszyli na Rzym, że rzymska armia została zaskoczona i nawet nie zdążyła rozbić obozów ani zbudować umocnień. Brennus poprowadził swoich wojowników do ataku na pobliskie wzgórze, gdzie Rzymianie trzymali swoją rezerwę. Widząc toczącą się tam rzeź, armia rzymska wpadła w panikę i rozbiła się. Większość żołnierzy uciekła do Wejów. Senonowie byli zszokowani tym, jak łatwe było to miażdżące zwycięstwo. Wydarzenie to uznane zostało przez Plutarcha za „chaotyczną i haniebną bitwę”.
По следам Белловеса и инсубров двинулись другие племена галлов. Они постепенно проникли в Северную Италию и стали искать плодородные земли, на которых можно поселиться. Последними из этих племен были сеноны, которые поселились на землях между реками Утис и Эсис. В 391 г. до н. э. вождь сенонов Бренн осадил этрусский город Клузий. Жители города обратились за помощью к Риму. Римская республика отправила к сенонам трех послов на мирные переговоры. Но вместо этого они убили вождя галлов. Так началась война между сенонами и римлянами. Римский Сенат не обратил внимания на возникшую угрозу и даже не избрал диктатора. По словам Ливия, галлы двинулись на Рим так стремительно, что римская армия оказалась застигнута врасплох и даже не успела построить лагерь и возвести укрепления. Бренн повел свои войска на штурм холма, где римляне разместили свой резерв. Увидев, что там началась резня, римляне запаниковали и бросились бежать. Большая часть армии укрылась в Вейях. Сами сеноны были потрясены тем, как быстро они нанесли врагу сокрушительное поражение. Плутарх называет это сражение «беспорядочным и позорным».
Bellovesus ve Insubres’in açtığı yolu takip eden ve yerleşecek verimli topraklar arayan pek çok Galyalı kabile zaman içerisinde Kuzey İtalya’yı istila etmiştir. Bu kabilelerin sonuncusu ise Utis ve Aesis nehirlerinin arasında yer alan bölgeyi işgal eden Senonlardı. MÖ 391’de Senonların reisi Brennus Etrüsk şehri olan Clusium’u kuşatmış, zor durumda kalan Etrüskler ise barbar tehdidine karşı Roma’dan yardım istemiştir. Roma Cumhuriyeti üç elçi göndermiş ancak elçilerin yaptıkları görüşmeler hiç de barışçıl geçmemiştir. Galyalı reisin öldürülmesiyle beraber Senonlar ve Romalılar arasında savaş patlak vermiştir. Roma Senatosu yaklaşmakta olan tehlikeyi umursamamış, hatta diktatör seçmeyi bile başaramamıştır. Livy’nin aktardığına göre, Galyalılar Roma’ya doğru öylesine hızlı ilerlemişti ki Roma ordusu gafil avlanmış ve kamp kurmaya veya savunma yapıları kurmaya bile vakit yetirememiştir. Brennus savaşçılarına Romalıların rezerv askerleri tuttuğu civardaki bir tepeye saldırı emri vermiştir. Tepede gerçekleşen katliamı gören Roma ordusu paniğe kapılmış ve dağılmıştır. Bunun sonucunda askerlerin çoğu Veii’ye kaçmıştır. Senonlar bile zaferlerinin eziciliğine ve kolaylığına şaşırmıştır, bu savaş Plutarkhos tarafından “nizamsız ve yüz kızartıcı bir muharebe” olarak nitelenmiştir.
  Leichte etruskische Spe...  
Nach Roms Gründung 753 v. Chr. an den Ufern des Tiber gab es in den folgenden fünf Jahrhunderten immer wieder militärische und politische Konflikte zwischen den Etruskern und Römern. Veji, Fidenae, Tarchuna und Clusium haben mehrere Male gegen Rom gekämpft und verloren.
According to Rome's foundation myth, as recounted by Livy, the Etruscans attacked the Latins, leading to the former's defeat and a peace settlement which made the River Tiber the common boundary between them. Following Rome's founding, on the banks of the Tiber in 753BC, conflict between the Etruscans and Romans continued for another five centuries, both militarily and politically. Veii, Fidenae, Tarchuna and Clusium each fought and were defeated by on Rome multiple occasions. The last three kings of Rome were actually of Etruscan descent, a result of the post-war peace treaties between the two states. When the Gallic warbands first defeated the Roman army at the Battle of Allia, prior to the sacking of Rome, the Etruscans tried to capitalise on Rome's disarray, seizing the opportunity to capture Roman lands for themselves. They began by besieging Sutrium, a Roman ally. On the same day that Sutrium fell, the Roman dictator Marcus Furius Camillus marched on the inferior Etruscan forces, compelling them to surrender and offering to spare their lives.
Selon le mythe fondateur de Rome, comme le raconte Tite-Live, les Étrusques attaquèrent les Latins et furent défaits, menant à l'instauration d'un traité de paix qui désigna le fleuve Tibre comme la frontière naturelle les séparant. Après la fondation de Rome, sur les bords du Tibre, en 753 av. J.-C., le conflit entre les Étrusques et les Romains continua cinq siècles durant, aussi bien sur le plan militaire que politique. Les Véies, les Fidènes, Tarquinia et Clusium ont tous combattu Rome et furent vaincus en de multiples occasions. Les trois derniers souverains de Rome étaient d'origine étrusque, du fait des traités de paix entre les deux États. Quand les groupes de guerriers gaulois vainquirent l'armée romaine pour la première fois lors de la bataille de l'Allia, les Étrusques tentèrent d'en profiter en s'emparant de terres appartenant à l'empire. Ils commencèrent par assiéger Sutrium, ville alliée des Romains. Le jour de la chute de Sutrium, le dictateur romain Marcus Furius Camillus marcha sur les forces étrusques inférieures, les poussant à se rendre dans l'espoir de rester en vie.
Según el mito del origen de Roma, tal y como contó Tito Livio, los etruscos atacaron a los latinos, con la consiguiente derrota de estos últimos y una declaración de paz que estableció el río Tíber como frontera común. Tras la fundación de Roma a orillas del Tíber en el 753 a. C., el conflicto entre etruscos y romanos perduró otros cinco siglos, tanto militar como políticamente. Veyes, Fidenas, Tarquinia y Clusium lucharon y fueron derrotadas por Roma en múltiples ocasiones. Los últimos tres reyes de Roma en realidad descendían de los etruscos, resultado de los tratados de paz de posguerra entre los dos estados. Cuando las partidas de guerra galas derrotaron por vez primera al ejército romano en la batalla de Allia, antes del saqueo de Roma, los etruscos intentaron aprovecharse de la situación de sus vecinos arrebatándoles territorios. Comenzaron por poner bajo asedio a Sutrium, una ciudad aliada de Roma. El mismo día de la caída de Sutrium, el dictador romano Marco Furio Camilo marchó sobre las fuerzas de los etruscos, inferiores en número, y las conminó a rendirse a cambio de perdonarles la vida.
Secondo il mito della fondazione di Roma narrato da Livio, gli Etruschi attaccarono i Latini, sconfiggendoli e costringendoli a un accordo di pace in cui il fiume Tevere delineava i confini. Dopo la fondazione di Roma sulle rive del Tevere nel 753 a.C., i conflitti militari e politici tra gli Etruschi e i Romani continuarono per altri cinque secoli. Veio, Fidene, Tarchuna e Clusium lottarono e vennero sconfitte da Roma in diverse occasioni. In realtà, gli ultimi tre re di Roma erano di discendenza etrusca, una conseguenza dei trattati di pace stretti a conclusione della guerra tra i due stati. Quando i gruppi guerrieri gallici sconfissero per la prima volta l'esercito romano alla Battaglia del fiume Allia, prima del Sacco di Roma, gli Etruschi provarono a trarre vantaggio dal disordine della città, cogliendo l'occasione di conquistare terre romane da tenere per sé. Iniziarono ad assediare Sutrium, un alleato romano. Il giorno stesso che la città cadde, il dittatore romano Marco Furio Camillo marciò contro le forze etrusche inferiori, le costrinse ad arrendersi e si offrì di risparmiare le loro vite.
Zgodnie z legendą o założeniu Rzymu, przekazaną przez Liwiusza, Etruskowie zaatakowali plemiona łacińskie, ale ponieśli klęskę. Po zawarciu pokoju Tyber stał się naturalną granicą między tymi dwoma ludami. Po założeniu Rzymu nad brzegiem Tybru w 753 r. p.n.e. konflikt między Etruskami i Rzymianami trwał jeszcze całe pięć wieków. Toczył się zarówno na scenie militarnej, jak i politycznej. Z Rzymem wielokrotnie walczyły Weje, Fidenae, Tarchuna i Clusium. Wszystkie poniosły porażkę. Ostatni trzej królowie Rzymu mieli etruskie pochodzenie, co było rezultatem powojennych traktatów pokojowych między tymi dwoma cywilizacjami. Kiedy wojska galijskie po raz pierwszy pokonały armię rzymską w bitwie pod Alią, co zakończyło się plądrowaniem Rzymu, Etruskowie próbowali wykorzystać zamieszanie, zajmując dla siebie część rzymskich ziem. Zaczęli od oblężenia Sutrium, będącego sojusznikiem Rzymu. W dniu upadku Sutrium rzymski dyktator Marek Furiusz Kamillus wymaszerował w kierunku słabszych oddziałów Etrusków, zmuszając ich do poddania się w zamian za oszczędzenie im życia.
Согласно легенде об основании Рима — в том виде, в котором ее пересказывает Ливий, — этруски напали на латинов, но потерпели поражение. В результате племена заключили между собой мирный договор, по которому границей между ними была выбрана река Тибр. После основания Рима на берегах Тибра в 753 г. до н. э. конфликт между этрусками и римлянами, как политический, так и военный, продолжался еще пять столетий. Вейи, Фидены, Террачина и Клузий неоднократно воевали с Римом и проигрывали ему. Три последних царя Рима были этрусками по происхождению — это было связано с условиями мирных договоров между двумя народами. После того как отряды галлов разбили римскую армию в битве у Аллии, но до разграбления Рима, этруски попытались воспользоваться ситуацией и захватить земли римлян. Начали они с осады города Сутрий, который поддерживал римлян. В тот же самый день, когда пал Сутрий, римский диктатор Марк Фурий Камилл выступил против этрусков и силой заставил их капитулировать.
Livy tarafından aktarılan Roma'nın kuruluş efsanesine göre, Etrüskler Latinlere saldırmış, bu mücadelede yenilgiye uğratılmış ve Tiber Nehri'nin iki taraf arasında sınır kabul edildiği bir barış anlaşması yapmışlardı. Roma'nın kuruluşunun ardından, MÖ 753'te Tiber kıyılarında, Etrüskler ve Romalılar arasındaki askeri ve siyasi ihtilaf beş asır boyunca sürdü. Veii, Fidenae, Tarkunya ve Clusium çok seferler Roma'ya saldırdı ve çok sefer de orada yenilgiye uğratıldı. İki devlet arasında yapılan savaş sonrası barış anlaşmalarının bir sonucu olarak, Roma'nın son üç kralı aslında Etrüsk soyundan gelmeydi. Galyalı mangalar Allia Muharebe'sinde Roma ordusunu ilk kez yendiğinde, Roma yağmalanmadan önce Etrüskler Roma'nın içinde bulunduğu kargaşadan faydalanmaya çalıştı ve Roma topraklarını kendi ellerine geçirme fırsatını değerlendirdiler. Roma'nın bir müttefiki olan Sutrium'u kuşatarak başladılar. Sutrium'un düştüğü gün Romalı diktatör Marcus Furius Camillus niteliksiz Etrüsk kuvvetleri üzerine yürüdü, onları teslim olmaya zorladı ve canlarını bağışlamayı teklif etti.
  Etruskische Söldnerboge...  
Nach Roms Gründung 753 v. Chr. an den Ufern des Tiber gab es in den folgenden fünf Jahrhunderten immer wieder militärische und politische Konflikte zwischen den Etruskern und Römern. Veji, Fidenae, Tarchuna und Clusium haben mehrere Male gegen Rom gekämpft und verloren.
According to Rome's foundation myth, as recounted by Livy, the Etruscans attacked the Latins, leading to the former's defeat and a peace settlement which made the River Tiber the common boundary between them. Following Rome's founding, on the banks of the Tiber in 753BC, conflict between the Etruscans and Romans continued for another five centuries, both militarily and politically. Veii, Fidenae, Tarchuna and Clusium each fought and were defeated by on Rome multiple occasions. The last three kings of Rome were actually of Etruscan descent, a result of the post-war peace treaties between the two states. When the Gallic warbands first defeated the Roman army at the Battle of Allia, prior to the sacking of Rome, the Etruscans tried to capitalise on Rome's disarray, seizing the opportunity to capture Roman lands for themselves. They began by besieging Sutrium, a Roman ally. On the same day that Sutrium fell, the Roman dictator Marcus Furius Camillus marched on the inferior Etruscan forces, compelling them to surrender and offering to spare their lives.
Selon le mythe fondateur de Rome, comme le raconte Tite-Live, les Étrusques attaquèrent les Latins et furent défaits, menant à l'instauration d'un traité de paix qui désigna le fleuve Tibre comme la frontière naturelle les séparant. Après la fondation de Rome, sur les bords du Tibre, en 753 av. J.-C., le conflit entre les Étrusques et les Romains continua cinq siècles durant, aussi bien sur le plan militaire que politique. Les Véies, les Fidènes, Tarquinia et Clusium ont tous combattu Rome et furent vaincus en de multiples occasions. Les trois derniers souverains de Rome étaient d'origine étrusque, du fait des traités de paix entre les deux États. Quand les groupes de guerriers gaulois vainquirent l'armée romaine pour la première fois lors de la bataille de l'Allia, les Étrusques tentèrent d'en profiter en s'emparant de terres appartenant à l'empire. Ils commencèrent par assiéger Sutrium, ville alliée des Romains. Le jour de la chute de Sutrium, le dictateur romain Marcus Furius Camillus marcha sur les forces étrusques inférieures, les poussant à se rendre dans l'espoir de rester en vie.
Según el mito del origen de Roma, tal y como contó Tito Livio, los etruscos atacaron a los latinos, con la consiguiente derrota de estos últimos y una declaración de paz que estableció el río Tíber como frontera común. Tras la fundación de Roma a orillas del Tíber en el 753 a. C., el conflicto entre etruscos y romanos perduró otros cinco siglos, tanto militar como políticamente. Veyes, Fidenas, Tarquinia y Clusium lucharon y fueron derrotadas por Roma en múltiples ocasiones. Los últimos tres reyes de Roma en realidad descendían de los etruscos, resultado de los tratados de paz de posguerra entre los dos estados. Cuando las partidas de guerra galas derrotaron por vez primera al ejército romano en la batalla de Allia, antes del saqueo de Roma, los etruscos intentaron aprovecharse de la situación de sus vecinos arrebatándoles territorios. Comenzaron por poner bajo asedio a Sutrium, una ciudad aliada de Roma. El mismo día de la caída de Sutrium, el dictador romano Marco Furio Camilo marchó sobre las fuerzas de los etruscos, inferiores en número, y las conminó a rendirse a cambio de perdonarles la vida.
Secondo il mito della fondazione di Roma narrato da Livio, gli Etruschi attaccarono i Latini, sconfiggendoli e costringendoli a un accordo di pace in cui il fiume Tevere delineava i confini. Dopo la fondazione di Roma sulle rive del Tevere nel 753 a.C., i conflitti militari e politici tra gli Etruschi e i Romani continuarono per altri cinque secoli. Veio, Fidene, Tarchuna e Clusium lottarono e vennero sconfitte da Roma in diverse occasioni. In realtà, gli ultimi tre re di Roma erano di discendenza etrusca, una conseguenza dei trattati di pace stretti a conclusione della guerra tra i due stati. Quando i gruppi guerrieri gallici sconfissero per la prima volta l'esercito romano alla Battaglia del fiume Allia, prima del Sacco di Roma, gli Etruschi provarono a trarre vantaggio dal disordine della città, cogliendo l'occasione di conquistare terre romane da tenere per sé. Iniziarono ad assediare Sutrium, un alleato romano. Il giorno stesso che la città cadde, il dittatore romano Marco Furio Camillo marciò contro le forze etrusche inferiori, le costrinse ad arrendersi e si offrì di risparmiare le loro vite.
Podle Liviova zápisu mýtu o založení Říma Etruskové na Latiny zaútočili, byly poraženi a uzavřeli s nimi mírovou dohodu, která z řeky Tibery udělala jejich vzájemnou hranici. Po založení Říma na řece Tibeře v roce 753 př. n. l. pokračoval válečný i politický konflikt mezi Římany a Etrusky ještě pět století. Veje, Fidenae, Tachuna i Clusium opakovaně bojovaly s Římem a prohrály. Poslední tři králové Říma byli v důsledku poválečných mírových dohod mezi těmito dvěma kulturami dokonce etruského původu. Když galské družiny poprvé porazily římské vojsko v bitvě u řeky Allia před vypleněním Říma, pokusili se Etruskové ze zmatku v Římě vytěžit, co jen bylo možné, a chytili se příležitosti získat římské území pro sebe. Začali s obléháním města Sutri, římského spojence. Ještě ten den, kdy Sutri padlo, vypochodoval Marcus Furius Camillus na slabší etruské síly, které donutil se vzdát za nabídku, že ušetří jejich životy.
Zgodnie z legendą o założeniu Rzymu, przekazaną przez Liwiusza, Etruskowie zaatakowali plemiona łacińskie, ale ponieśli klęskę. Po zawarciu pokoju Tyber stał się naturalną granicą między tymi dwoma ludami. Po założeniu Rzymu nad brzegiem Tybru w 753 r. p.n.e. konflikt między Etruskami i Rzymianami trwał jeszcze całe pięć wieków. Toczył się zarówno na scenie militarnej, jak i politycznej. Z Rzymem wielokrotnie walczyły Weje, Fidenae, Tarchuna i Clusium. Wszystkie poniosły porażkę. Ostatni trzej królowie Rzymu mieli etruskie pochodzenie, co było rezultatem powojennych traktatów pokojowych między tymi dwoma cywilizacjami. Kiedy wojska galijskie po raz pierwszy pokonały armię rzymską w bitwie pod Alią, co zakończyło się plądrowaniem Rzymu, Etruskowie próbowali wykorzystać zamieszanie, zajmując dla siebie część rzymskich ziem. Zaczęli od oblężenia Sutrium, będącego sojusznikiem Rzymu. W dniu upadku Sutrium rzymski dyktator Marek Furiusz Kamillus wymaszerował w kierunku słabszych oddziałów Etrusków, zmuszając ich do poddania się w zamian za oszczędzenie im życia.
Согласно легенде об основании Рима — в том виде, в котором ее пересказывает Ливий, — этруски напали на латинов, но потерпели поражение. В результате племена заключили между собой мирный договор, по которому границей между ними была выбрана река Тибр. После основания Рима на берегах Тибра в 753 г. до н. э. конфликт между этрусками и римлянами, как политический, так и военный, продолжался еще пять столетий. Вейи, Фидены, Террачина и Клузий неоднократно воевали с Римом и проигрывали ему. Три последних царя Рима были этрусками по происхождению — это было связано с условиями мирных договоров между двумя народами. После того как отряды галлов разбили римскую армию в битве у Аллии, но до разграбления Рима, этруски попытались воспользоваться ситуацией и захватить земли римлян. Начали они с осады города Сутрий, который поддерживал римлян. В тот же самый день, когда пал Сутрий, римский диктатор Марк Фурий Камилл выступил против этрусков и силой заставил их капитулировать.
Livy tarafından aktarılan Roma'nın kuruluş efsanesine göre, Etrüskler Latinlere saldırmış, bu mücadelede yenilgiye uğratılmış ve Tiber Nehri'nin iki taraf arasında sınır kabul edildiği bir barış anlaşması yapmışlardı. Roma'nın kuruluşunun ardından, MÖ 753'te Tiber kıyılarında, Etrüskler ve Romalılar arasındaki askeri ve siyasi ihtilaf beş asır boyunca sürdü. Veii, Fidenae, Tarkunya ve Clusium çok seferler Roma'ya saldırdı ve çok sefer de orada yenilgiye uğratıldı. İki devlet arasında yapılan savaş sonrası barış anlaşmalarının bir sonucu olarak, Roma'nın son üç kralı aslında Etrüsk soyundan gelmeydi. Galyalı mangalar Allia Muharebe'sinde Roma ordusunu ilk kez yendiğinde, Roma yağmalanmadan önce Etrüskler Roma'nın içinde bulunduğu kargaşadan faydalanmaya çalıştı ve Roma topraklarını kendi ellerine geçirme fırsatını değerlendirdiler. Roma'nın bir müttefiki olan Sutrium'u kuşatarak başladılar. Sutrium'un düştüğü gün Romalı diktatör Marcus Furius Camillus niteliksiz Etrüsk kuvvetleri üzerine yürüdü, onları teslim olmaya zorladı ve canlarını bağışlamayı teklif etti.
Arrow 1 2 3 4 Arrow