|
|
Эти знатные и богатые граждане были хорошо обучены и могли позволить себе полный комплект доспехов гоплита. Он состоял из бронзовой кирасы, поножей и шлема, а также щита-гоплона, который у бойцов Священного отряда был белого цвета.
|
|
|
Les lanciers vétérans carthaginois qui composaient la phalange du Bataillon Sacré s'entraînaient et revêtissaient des armures selon la tradition hoplite grecque. Ils étaient uniques car ils se faisaient recruter parmi la populace de la ville elle-même, et ils n'étaient pas les alliés, les sujets enrôlés ou les mercenaires qui composaient normalement les armées carthaginoises. Sélectionnés parmi la noblesse et les citoyens riches, ils étaient bien entraînés et disciplinés. Grâce à leur statut social, ils pouvaient se permettre la panoplie complète de l'armure hoplite : une cuirasse de bronze, des jambières, un casque et un bouclier hoplon. Dans le cas du Bataillon Sacré, ils étaient principalement blancs. Armés de la lance hoplite traditionnelle à la pointe de métal et au talon pointu de bronze pour maintenir l'équilibre, les membres transportaient également une épée droite. Renommés pour leur valeur, même dans la défaite, les soldats du Bataillon Sacré se battaient jusqu'au dernier et ce fut le cas lors de la bataille de Crimisos en 340 av. J.-C. Ils ne retrouvèrent jamais leur effectif et, avec le temps et la pression des guerres de Carthage contre Rome, le Bataillon Sacré se fit dépasser par les armées de mercenaires, payées grâce aux richesses commerciales de Carthage. Ces armées comprenaient quand même quelques citoyens carthaginois et des Liby-Phéniciens, mais le Bataillon Sacré originel n'était plus.
|
|
|
Die Heilige Schar war eine Phalanx von Speerkämpfer-Veteranen aus Karthago, die nach griechischer Hoplitentradition ausgebildet und ausgerüstet waren. Das Besondere an der Heiligen Schar war, dass sie sich aus Stadtbürgern zusammensetzte und nicht, wie es normalerweise in karthagischen Armeen üblich war, aus Heerbann- oder Söldnereinheiten. Die Krieger stammten aus reichen und adligen Gesellschaftsschichten und waren gut ausgebildet und diszipliniert. Durch ihren sozialen Status konnten sie sich eine volle Hopliten-Rüstung leisten: Bronzekürass, Beinschienen, Helm sowie ein Hoplon. Im Falle der Heiligen Schar war die überwiegende Farbe dieser weiß. Sie trugen neben dem traditionellen Hoplitenspeer mit Eisenspitze und bronzenem Knauf als Gegengewicht auch ein gerades Schwert. Die Heilige Schar war für ihre Tapferkeit bekannt, selbst bei einer Niederlage, und kämpfte bis zum letzten Atemzug, wie bei der Schlacht am Krimisos 340 v. Chr., von der sie sich nie erholten. Da für den karthagischen Krieg gegen Rom immer mehr Krieger gebraucht wurden, wurde die Heilige Schar schließlich durch Söldnerarmeen ersetzt, finanziert durch die Handelseinkünfte und verstärkt durch karthagische Bürger und Liby-Phönizier.
|
|
|
La Legión Sagrada estaba formada por una falange de lanceros veteranos, criados en Cartago y entrenados y armados según la tradición de los hoplitas griegos. Lo que les daba su singularidad era el hecho de que se les reclutara entre la población de la ciudad, más que entre los aliados, soldados de leva o mercenarios, que normalmente componían el grueso de los ejércitos cartagineses. Se les elegía de entre la nobleza y los ciudadanos ricos; estaban entrenados y eran disciplinados. Gracias a su posición social, podían permitirse una armadura completa: coraza de bronce, grebas, casco y un hoplón. En el caso de la Legión Sagrada, estos solían ser casi siempre de color blanco. Los miembros de la Legión Sagrada iban armados con lanzas hoplitas —con la punta de hierro y una pica de bronce en la base para dar equilibrio—, aunque también llevaban espadas rectas. Estos destacaban por su valor, incluso, cuando eran derrotados y de ellos se esperaba que lucharan hasta la muerte, como ocurrió en la batalla del Crimiso, en el 340 a. C. Esta derrota supuso un duro varapalo del que no acabaron de recuperarse. Con el tiempo, y a causa de la presión de las guerras de Cartago con Roma, la Legión Sagrada fue reemplazada por ejércitos de mercenarios, que eran mantenidos con las riquezas obtenidas del comercio. Estos ejércitos aún contaban entre sus filas con una minoría de ciudadanos cartagineses y libiofenicios, pero la antigua Legión Sagrada había dejado de existir.
|
|
|
Proveniente da Cartagine, il Battaglione sacro era una falange di lancieri veterani addestrati e armati in accordo alla tradizione degli opliti greci. Erano unici, in quanto provenivano dalla popolazione della città stessa, cosa insolita per l’esercito cartaginese, normalmente folto di soldati delle città alleate, di sudditi, se non addirittura di mercenari. Scelti tra la nobiltà e tra i cittadini ricchi, erano molto ben addestrati e disciplinati. Grazie alla propria posizione sociale, potevano permettersi tutti gli accessori della tipica armatura oplitica: corazza di bronzo, gambiere ed elmo, nonché l’hoplon come scudo. Nel caso del Battaglione sacro, questi erano prevalentemente di colore bianco. I membri del Battaglione sacro erano armati con la classica lancia da oplite, con punta di ferro e tallone in bronzo, per maggiore equilibrio, e portavano anche una spada dritta. Noti per il loro valore, anche nella sconfitta, quelli del Battaglione sacro combattevano fino alla fine, come nel caso della Battaglia del Crimiso, nel 340 a.C. Non riuscirono mai a tornare al numero originale e, col tempo, a causa delle guerre contro Roma, anche il Battaglione sacro fu sostituito da eserciti mercenari, pagati coi proventi del commercio. Questi eserciti erano ancora formati da un piccolo numero di cittadini cartaginesi e libifenici, ma il vecchio Battaglione sacro cessò di esistere.
|
|
|
Svatý oddíl byla falanga veteránských kopiníků naverbovaná v Kartágu, ale vycvičená a vyzbrojená podle řeckých hoplítských tradic. Byla zvláštní tím, že se do jejích řad vybírali občané samotného města, nikoli spojenci, odvedenci nebo žoldnéři, kteří jinak tvořili značnou část kartáginských vojsk. Byli to urození a bohatí mužové, dobře vycvičení i disciplinovaní. Protože pocházeli z vyšších společenských vrstev, mohli si dovolit kompletní hoplítskou zbroj včetně bronzového kyrysu, náholenic, helmice a štítu zvaného hoplon. V případě svatého oddílu byla zbroj v bílé barvě. Jejich hlavní zbraní bylo tradiční hoplítské kopí se železnou hlavicí a bronzovými vyvažovacími bodci na opačné straně, u boku pak nosili rovný meč. Prosluli zejména svou statečností a tím, že v případě porážky bojovali až do posledního muže, jako tomu bylo například r. 340 př. n. l. v bitvě u Crimissu. Od té doby už jejich počet nikdy nedosáhl původní výše a časem, když válka s Římany vyžadovala čím dál početnější jednotky, byl svatý oddíl nahrazen vojsky žoldnéřů, kteří byli placeni z obchodních zisků Kartága. V těchto armádách však dále sloužil menší počet Kartáginců a libyjských Féničanů, ale už to nebyl svatý oddíl jako takový.
|
|
|
Kartagina dysponowała Świętym Zastępem, oddziałem falangi doświadczonych włóczników, wyszkolonych i uzbrojonych na wzór greckich hoplitów. Oddział wyróżniał się tym, że w jego skład wchodzili mieszkańcy miasta, a nie sojusznicy, słudzy czy też najemnicy, z których z reguły składały się kartagińskie armie. Członkowie byli wybierani spośród szlachty oraz bogaczy i przechodzili rygorystyczne szkolenie. Ze względu na posiadany majątek mogli się wyposażyć w pełen zestaw hoplickiej zbroi. Składał się na nią brązowy napierśnik, nagolenniki i hełm oraz tarcze hoplon, które w przypadku tego oddziału były głównie koloru białego. Uzbrojeni byli w tradycyjne włócznie hoplitów z żelaznym czubem i brązowym kolcem na końcu, który zapewniał równowagę. Nosili także proste miecze. Członkowie Świętego Zastępu słynęli z silnego poczucia honoru i oczekiwano od nich, że nawet w przypadku porażki będą walczyć do samego końca, jak podczas bitwy nad rzeką Krimissos w 340 r. p.n.e., po której nigdy nie odzyskali dawnej świetności. Ze względu na wojny toczone z Rzymem w Kartaginie bardziej troszczono się o liczebność niż o jakość oddziałów, dlatego w miejsce Świętego Zastępu wynajmowano najemników, których uzupełniano niewielką liczbą mieszkańców Kartaginy oraz Fenicjan.
|
|
|
Kutsal Güruh, Kartaca’da yetişmiş ve Yunan hoplitler tarzında eğitim görüp zırhlanmış bir kıdemli mızrakçılar falanksıydı. Kendilerine has şekilde, normalde Kartaca ordularını oluşturan müttefiklerin, toplanmış birimlerin veya paralı askerlerin arasından değil, şehir halkından seçilirlerdi. Soylu ve zengin yurttaşların arasından seçilen bu birimler iyi eğitilmiş ve disiplin sahibi askerlerdi. Sosyal konumları sayesinde tam teçhizatlı hoplit zırhlarını alabiliyorlardı. Bunların arasında tunç göğüs zırhları, dizçekler, başlıklar ve hoplon kalkanları vardı. Kutsal Güruh’ta bunlar genellikle beyaz renkli olarak kullanılırlardı. Demir temrenli ve tunç bir dipçik miliyle dengelenmiş hoplit mızrağı kuşanır, ayrıca düz bir kılıç da taşırlardı. Yiğitlikleriyle meşhurlardı. Öyle ki, MÖ 340 yılındaki Crimissus Muharebesi'nde yaptıkları gibi, mağlubiyet durumunda bile son adamına kadar savaşmaları beklenirdi. Bundan sonra sayıları asla eskisi kadar olmadı ve Kartaca’nın Roma ile sürdürdüğü savaşların baskısıyla Kutsal Güruh’un yerini, masrafları Kartaca’nın ticaretten kazandığı parayla ödenen paralı askerler aldı. Bu ordular bünyesinde az miktarda Kartaca vatandaşı ve Liby-Fenikeli bulundurmaya devam etti ancak Kutsal Güruh, o eski Kutsal Güruh olmaktan çok uzaktı.
|
