|
|
Painters Marcela Vichrová a Petra Fischerová first gave rather reserved answers, similar to the artists in LeGaTo. Subsequently, however, they elaborated their thoughts in a more complex way. “I probably don’t want to give it the label. To me, art is either true or empty,” says Vichrová.
|
|
|
Obava lesbických umělkyň z nálepek má svou logiku. V našem prostředí stále panuje představa, že existuje nějaké univerzální umění „bez přívlastku“, jež je tím pravým, autentickým uměním tryskajícím z hlubin umělcovy duše bez okolních zpolitizovaných vlivů společnosti. Často je slyšet námitky, že přeci neexistuje žádné heterosexuální umění, protože umělci a umělkyně, kteří jsou heterosexuální, nepotřebují svou sexualitu dávat na odiv tím, že tak označí svou tvorbu. Vše je ale o pozicích, ze kterých tvoříme, mluvíme, píšeme, vnímáme a vidíme svět kolem sebe. Není možné, aby umělec, ať heterosexuální, nebo homosexuální, nezahrnul do svého díla svou sexuální a genderovou identitu, neboť ta je součástí jeho bytí. Ne všechny identity ale mají stejné pozice. Vichrová a Vampolová se shodnou na tom, že „lesbická zkušenost přináší nový rozměr pohledu na společnost“, který heterosexuální umělci prostě mít nemohou, neboť jejich osobní vidění světa se v tomto aspektu shoduje s tím mainstreamovým. „Naše vidění jde za rámec společenské heterosexuality,“ říká Vampolová. Privilegium heterosexuální pozice spočívá právě v tom, že není třeba ji nijak tematizovat. Je automaticky předpokládaná, a tudíž normativní. Společenské vidění i umělecké zobrazování světa, jež nás obklopuje, je implicitně heterosexuální, pokud se samo nevymezí jinak. V tomto normativním předpokladu se skrývá hodně mocenských aspektů, jejichž hloubku si nemusíme uvědomit. „Naše umění musí být dvakrát lepší, pokud ho vystavujeme jako lesby,“ míní Fischerová. „Nemůžeme jen tak naplácat ženu a růži a prohlásit, tohle je moje lesbické umění. To musí mít punc kvality.“ Vampolová oponuje, že umění lesbických tvůrkyň rozhodně nemusí být lepší než umění ostatních. Je to ale stresující realita, která mnoha lesbickým umělkyním brání spojovat jejich tvorbu a jejich lesbickou identitu dohromady. „Když chcete být vidět, musíte tam dát své jméno, pak ukázat svou tvář. Nevím, jestli tvořím lesbické umění, ale jsem lesba. Je to risk, protože nikdy nevíte, jak okolí zareaguje. Většina umělců v majoritní společnosti tvoří bez tohoto stresu.“
|
