|
|
Svou první výstavu měl v Rubínu ještě na VŠ, což se tehdy nesmělo, po dobu studií bylo výtvarníkům zakázáno vystavovat, hercům hrát, režisérům točit atp. Tondu za to čekal vyhazov, ale jako už mockrát předtím (i potom) v životě zasáhl osud a přesně ve chvíli, kdy šel k rektorovi „na kobereček“ hlásili v tehdejším Československém rozhlase ve zprávách z kultury, že v Rubínu je zajímavá výstava mladého umělce a že redaktor tuto výstavu a přístup školy oceňuje jako moderní krok….a tak ho nevyhodili, jen sprdli. Podruhé mu hrozil vyhazov, když si na protest proti obsazení Afghánistánu Ruskou armádou nechtěl nechat ostříhat vlasy…to ho sice skutečně vyhodili, ale jen dočasně, na 14 dní. To byl rok 1979. A pak už to šlo se zákazy jako na běžícím pásu. Zákazy kapel, zákazy moderního umění, zákazy výstav….Antonín Kašpar měl ale velké štěstí, že se jeho věci líbily v cizině, na kapitalistickém Západě. Vzpomeňte na film Pupendo a návštěvy elegantní cizinky s překladatelem v umělcově ateliéru ….přesně tak to bylo. Tehdejší ArtCentrum posílalo měsíc co měsíc někoho ze Západu k Antonínu Kašparovi do ateliéru vybrat si něco na výstavu ven…jeho věci tak paradoxně viděli v Paříži, Německé spolkové republice, v Londýně, v Japonsku, v Americe…ale doma skoro vůbec. A štěstí měl i v tom, že na své vernisáže mohl do ciziny jezdit osobně. A do třetice, štestí (zasloužené) bylo i to, že své věci v zahraničí hodně prodával. A to se tehdejšímu státu líbilo, protože z toho měl valuty do státní kasy. Podle Tondy to byla asi nejúspěšnější léta jeho života.
|
