|
|
upozornění “OBSAZENO!” Povrchní kritika v tom rozpoznala rebelský postoj mladé autorky, která paradigmatickou uměleckou instituci v BiH, která je už obsazena celou řadou označení (tradice, establishment, atd.), chce vyprovokovat tvrzením, že už nyní si na ni činí nárok. Daleka mladistvé prostopášnosti Kamerićová nabídla daleko subverzivnější postoj. “Navzdory tomu, že ze strany existujícího uměleckého establishmentu — ztělesněno v národní galerii — mohu být označena etiketou ‘mladá‘, ‘žena‘, ‘neetablovaná‘, mám právo hledat své místo v národní galerii!”. Tento postoj je daleko radikálnější a můžeme ho lakanovsky shrnout jako “galerie neexistuje!”; vlastně existuje jenom jako dočasné přivlastnění ze strany nějakého kurátora nebo umělce.11 Není tedy galerie svým způsobem zásuvka jako ta na fotografii, kterou Kamerić udělala a vystavila jako jednu ze svých prvních prací,12 — zásuvka jako paradigmatický předmět, jehož jediná funkce je, aby byl obsazen, vyplněn? Právě galerie nám může adekvátně ukázat tezi, že “veliký Jiný neexistuje” vně subjektu. Vezměme jako příklad mladou umělkyni, která si přeje, aby se její dílo zapsalo do registru velkého Jiného, aby bylo uznáno uměleckým a všeobecně společenským okolím. Standardní procedura by byla vystavování jejích děl v galerii. Ale Kamerić uskutečňuje tezi, že už samo vnášení uměleckého díla do galerie nesrovnatelně mění rámec galerie (velkého Jiného): když jedno dílo vejde do galerie, autorka už nikdy nebude stejná jako dřív, každé nové obsazení ji nenávratně mění, ale samozřejmě platí i opak.13
|
