|
|
U nás bohužel zatím nevyšla jediná odborná či výtvarná kniha, která by současnou lesbickou uměleckou tvorbu, lesbické umělkyně či lesbické umění – ať toto téma pojmeme jakkoliv – tematizovala či mapovala. Kunsthistorička Martina Pachmanová tuto situaci potvrzuje: „Přiznám se, že se moderním uměním zabývám poměrně dlouhou dobu, ale s termínem lesbické umění jsem se v českém prostředí, a troufnu si říct, že ve slovenském to bude podobné, zatím nesetkala.“ Že by u nás lesby-umělkyně neexistovaly? To jistě ne. Spíše chybí zájem – odborné kritiky, diváků, ale i samotných umělkyň – si tyto otázky klást. K němu je třeba připočíst všeobecnou nechuť jakkoliv svou identitu politizovat, která je přímým důsledkem minulého režimu. Lesby-umělkyně v Čechách rozhodně nechybí. Tvoří, vystavují, prodávají, pracují v televizi, rozhlase, galeriích, jsou úspěšné a známé – ovšem ne jako lesby. Jejich umění je sice vidět, „lesbické umění“ však v české vizuální kultuře zůstává neexistujícím pojmem. České umělkyně, které se jako lesby identifikují pouze v soukromí, tuto absenci a neviditelnost spíše podporují a česká umělecká scéna ji nereflektuje, a tudíž nijak nepostrádá. Pachmanová výstižně popsala obě strany této heterosexisticky slepé a omezující rovnice, když pokračovala, že „nepřihlásit se ke gay a lesbické identitě je v našem prostředí určitě jednodušší a nekomplikuje to život. Ale troufám si říct, že je to škoda a částečně na tom participují i sami gay umělci a lesbické umělkyně, že se nehlásí k těmto otázkám, neboť tím pomáhají upevňovat zažitý model, že naše umění a kultura je heterosexuální záležitostí.“
|
