|
|
Postavička se mi zalíbila z mnoha důvodů, které umím popsat jen částečně. Líbilo se mi, že je tak jednoduchá, silně stylizovaná, ale přitom jakoby důvěrně známá, něčím hrozně typická, snad jakoby měla hrát hlavní roli v nějakém večerníčku. Človíčko-robůtek, svou jednoduchostí se blížící piktogramu. Něco mechanického, co si to šine mírně unylou přírodou. Z obličeje postavičky však čiší bezbřehý optimismus, smíšený s naivním pohledem na svět. Jen na jedné z pohlednic jsem ale našel postavičku v té podobě, která mi intuitivně zapadala do budoucího, ještě nedomyšleného konceptu. Byla to ta poloha, která byla nejvíc neutrální — když si chlapeček jen tak vykračuje, odnikud nikam, jako by se vznášel v nějakém bezproblémovém bezčasí, jde si svou přímou cestou bez překážek ke štěstí. Není to však pohádka; chlapeček jakoby patřil ne snad přímo do současnosti, ale do nějaké poměrně blízké doby — snad do šedesátých nebo sedmdesátých let. Přes úspornou dětskou stylizaci je tak nějak nakažen dospělou realitou. Jeho oblečení, ač pouze naznačené černými liniemi a bleděmodrobílou výplní, má jasný styl své doby. A k tomu ten rolák! Čepice jako módní doplněk dotváří ovoid nepoměrně velké hlavy. Místo očekávané bambule má na vrchu velkou květinu, asi sedmikrásku. Kdyby chlapeček byl holčička, mohl by si klidně vykračovat třeba na molu nějaké posthippiesácké, ale spíš tak trochu socialistické, módní přehlídky. Dost možná, že postavička na pohlednicích ani neměla představovat dítě, ale prostě “člověka jako takového”. Že její “dětskost” nepatřila do konceptu pohlednic, nýbrž vznikla jaksi mimochodem při výtvarném zpracování. Nakonec, ani pohlaví postavičky není úplně vyhraněné.
|
