|
|
Třetím důležitým krokem ve vzniku alternativního umění v Kosovu byly dvě po sobě následující výstavy Mehmeta Behluliho v Prištině v lednu a březnu 1997 (Hani i Dy Robertëve a Dodona Gallery). Zatímco první výstava prezentovala díla prvních dvou etap jeho uměleckého průzkumu, v Dodona Gallery výstavu/instalaci tvořil kompletní cyklus děl připravených speciálně pro tento prostor. Upustil od jednobarevných abstrakcí, které tvořil na počátku devadesátých let během postgraduálních studií v Sarajevu. Místo toho pracoval s konceptuální křižovatkou - konfigurací nevinných “dětských” obrázků na jedné straně a instalacemi i objekty představujícími prostorové adaptace idejí malby na straně druhé. V obou případech si ale udržel základní monochromatický přístup. Pracoval s jednou dominantní barvou (černou, bílou či jejich kombinací), kterou používal k mapování vnitřních pohybů, pulzacemi malířského gesta, kompozičních tvarů, odstínů barvy, atd. V instalacích monochromního efektu dosahoval tavením každodenních předmětů, většinou starých a odložených věcí, jakými jsou tašky, krabice, knihy, co už nejsou “v módě”, židle, okna, dveře, skříně, stará zrcadla a hodiny, klobouky a provazy. Celá tato sbírka pomíjivých věcí byla spálená či zničená nejen časem a nevyhnutelnou entropií, ale také šílenou vírou, touhou archivovat ideologické fantazie a nerealizovatelné utopie. Dehet, jenž zaplavuje svět, se mění ve vizi (metafora je zřejmá) katastrofické skutečnosti Sarajeva, kde umělec žil až do vypuknutí války. A kde skutečně existují tyto prostory, místnosti, hromady spálených knih a knihoven. Umělec je šokován a protestuje proti následkům totalitárních ideologií, vede nás k opatrnosti, abychom se nenechali omámit falešnými materiálními statky.
|
