|
|
Co je příčinou tak negativního postoje k intelektuální komunitě, která existuje jen proto, aby umělecké předměty vkládala do tkáně celkové kulturní situace? Je sice možné interpretovat antiintelektuální postoj Vinogradova a Dubosarského jako vědomě zvolenou pozici (jak to činí J. Djogoť), ale to neobjasňuje jeho sociální příčinu. Abychom tuto otázku mohli zodpovědět, musíme ozřejmit problémy umění na počátku 90. let, kdy se nová generace umělců střetla s rigidně vybudovanou konceptualistickou hierarchií. Desetiletí života v undergroundu způsobila, že vůdci moskevského konceptualismu si vytvořili jakýsi sektářský pohled na svět, který rozdělovali na my a oni. Umělecká kritika byla přirozeně přitahována projevem představitelů konceptualismu, a to už jen díky jejich teoretizujícím sklonům. Konceptualisté dokázali vybudovat svůj vlastní provinční diskurs ze zbytků fenomenologie, strukturalismu a hermeneutiky. Tento diskurs předznačoval jakoukoli interpretaci. Následkem toho nenašli mladí umělci na začátku 90. let v řadách uměleckých kritiků spojence. Pokoušeli se oslovit přímo široké obecenstvo, a obešli tak stanovisko kritiků. E.T.I., Brener, Kulik hledali každý svůj vlastní způsob komunikace se spotřebiteli, kteří neznali zvláštnosti současného umění; s nadšením tvořili skutečné umění napojené na společnost a ovlivňující ji. Vinogradov a Dubosarskij nabídli své zásady takové komunikace. Lišili se ve výběru příjemce. Zatímco E.T.I. a Brener oslovovali mladé, okrajové kruhy, V. a D. začali budovat kontakt se světštější sférou nových ruských podnikatelů a střední třídy. Hlavní slabina jejich přístupu spočívala v nemožnosti udržet pozornost takových diváků. Pro současné umělce bylo jednoduché pozornost upoutat, ale neměli už žádný mechanismus, s jehož pomocí by si zájem publika udrželi. Umělci byli často nespokojeni s galeriemi (například s Galerií Guelman), někdy byli jejich jednáním dokonce rozhořčeni. Nebyli však nespokojeni s nedostatečným prodejem, ale s tím, že galeristé disponující mechanismem na udržení pozornosti (stálou polohou, nerozsáhlou, ale funkční strukturou, atd.) bezohledně vykořisťují umělce a vstupují s nimi do konkurenčních vztahů. Taková situace může v lepším případě způsobit paternalistický postoj ze strany galerií, v horším zničit jakoukoli uměleckou činnost. Krize a celková stagnace, typické pro moskevskou uměleckou scénu uplynulých dvou let, jsou výsledkem hlubokého nepochopení funkce galerie a umělce. Projekt V. a D., který byl koncip
|