|
|
“My work is without a doubt influenced by the way I live my life, which is emotionally and intellectually fulfilled by women. I believe that through some channels it simply must get into my work. The fundamental issue, however, is my artistic expression, how able I am to express myself. If I am a realistic painter and I decide that I want to tell and show people that I am a lesbian woman, that we exist, they all will see it there. But my themes and pictures are abstract. They are not so demonstratively readable for the public. But still, I don’t understand lesbians who cannot be open about their identity. It’s a shame, especially if they create good art. Then they just support the view that good artists must be heterosexual and the entirety of art is then perceived as heterosexual. There is fear, often an absurd one, that as soon as I say that I’m a lesbian, my art will not be considered good anymore. Many lesbians are afraid that it will limit them, that viewers will read lesbian themes into every aspect of their work, or they will from the onset decide they will not attend an exhibition because the author is a lesbian and they don’t care about that, it doesn’t concern them.”
|
|
|
Marcela Vichrová a Petra Fischerová se nejprve k otázce postavily rezervovaně jako umělci v LeGaTu, své myšlenky však posléze rozvinuly hlouběji. „Asi tomu nechci dávat tu nálepku. Umění je podle mě buď pravdivé nebo prázdné,“ říká Vichrová. Na druhou stranu ale cítí, že i když „s heterosexuálními výtvarnicemi nás spojuje nutnost, touha a potřeba tvořit, jsme jiné, díváme se na svět jinak.“ Fischerová také zastává názor, že „umění je buď dobré, nebo špatné. Lesbické umění pro mě neexistuje“. Vzápětí ale dodává zajímavou myšlenku. „K tomu, aby ten termín měl smysl, by se musel vyvíjet minimálně sto let.“ Ve své úvaze přirovnává vývoj lesbického umění k vývoji „černého“ umění. „Sto let trvalo, než černý umělec dosáhl rovnoprávného postavení s bílým. Ale nebylo to o tom, že by černý umělec dělal černé umění. On nehlásal, já dělám černé umění. On dělal dobré umění, ale protože byl černý, jeho umění bylo černé.“ Tato myšlenka není nepodstatná. Tematizace vyžaduje odstup a reflexi. I když tvorba lesbických umělkyň měla své stálé místo na umělecké scéně západních zemí od konce 60. let, do knižní kultury se lesbické umění dostalo až v polovině let devadesátých. Zhruba 25 let tedy trvalo, než se fotografka a esejistka Tee Corrinne mohla ve svém článku začít rozplývat nad tímto zlomem ve vnímání lesbického umění. „Knihy jsou vlivnější než výstavy,“ napsala, „je to jako mít přenosné galerie s papírovými zdmi, jež jsou veřejně přístupné, ale můžete si je prohlížet z bezpečí vašeho domova.“ V roce 2000 vyšlo Lesbické umění v Americe (Lesbian Art in America), první publikace, která pojednává o tvorbě současných lesbických umělkyň, o tom, kdy, kde a za jakých podmínek ji vystavovaly, a jaké byly reakce na jejich umění. Její autorka, známá a úspěšná lesbická umělkyně, kurátorka a akademička Harmony Hammond, se však při té příležitosti ohlédla těch 30 let zpátky a poznamenala, že je to stále ještě „skrytá a chybějící historie“ dějin umění.
|
