|
|
“Vztahové” postupy (pozvání, castingy, setkání, společné prostory, schůzky atd.) jsou jen jakýsi repertoár společných forem, vehiklů, jejichž prostřednictvím se rozvíjejí zvláštní myšlenky a osobitý vztah ke světu. Ani pozdější forma, kterou umělec dá své vztahové produkci, není neměnná: tito umělci chápou svoji práci pod trojím úhlem pohledu, jednak estetickým (jak to materielně “přeložit”?), historickým (jak se zapsat do rámce uměleckých referencí?) a sociálním (jak najít koherentní postoj ve vztahu k současnému stavu produkce a sociálních vztahů?). Najdou-li tyto praktiky svoje formální a teoretické znaky v konceptuálním umění, ve Fluxusu nebo minimálním umění, pouze jich použijí jako slovníku, jako lexikálního podstavce. Jasper Johns, Robert Rauschenberg a Noví realisté se opřeli o ready-made a rozvinuli svoji rétoriku předmětu a svůj sociologický diskurs. Pokud se vztahové umění odvolává na konceptuální situace a metody nebo na inspiraci Fluxusem, či na Gordona Matta-Clarka, Roberta Smithsona, Dana Grahama, artikuluje tak způsoby myšlení, které s jejich nemají vůbec nic společného. Opravdová otázka by byla spíše tato: které jsou správné způsoby expozice ve vztahu ke kulturnímu kontextu a ve vztahu k dějinám umění tak, jak se dnes aktualizují? Například video se dnes stává dominantním nosičem: ale jestli například Peter Land, Gillian Wearing nebo Henry Bond dávají přednost nahrávání na video, pořád ještě to nejsou “umělci videa”. Toto médium se však jednoduše jeví jako nejzpůsobilejší k formalizaci některých činností, některých projektů. Jiní umělci tak produkují systematickou dokumentaci o své práci, berou si tak lekce konceptuálního umění, ale na zásadně odlišné estetické bázi: vztahové umění se více inspiruje pružnými procesy, které řídí společný život, ale je daleko od administrativní racionality, která jej zakládá (forma notářsky ověřené smlouvy, která je všudypřítomná v umění šedesátých let). Můžeme hovořit o komunikaci, ale i tady se dnešní umělci znovu umísťují na protipóly toho, jak umělci používali média v předchozí dekádě: tam, kde se dříve věnovali vizuální podobě masové komunikace a ikonám lidové kultury, nyní Liam Gillick, Miltos Manetas nebo Jorge Pardo pracují na redukovaných modelech komunikačních situací. Můžeme to interpretovat jako změnu v kolektivní sensibilitě: nyní hraje skupina proti masám, sousedství proti propagandě, “low tech” proti “high tech”, hmatatelné proti viditelnému. A hlavně každodenost se dnes jeví jako podstatně p
|
