|
|
Meste, like I AM, articulates the big fuck of the era 1939-1997, from the first housing estates to the fires of Safrane, from Petain to Chirac, our history’s big No. This explosion, (this fart others might say), is vital for us because it finally exposes us.
|
|
|
Přínos Philippa Mesteho tkví zcela jistě v jeho dobytí principu skutečnosti a přímočarosti, který v malířství začíná Manetovým skandálem (jde o malbu, která poprvé činí jediné, a to, že nám hledí do tváře) a politicky pokračuje případem velitele Marcose (diskurzivní přímočarost bez oklik či ideologického základu, stejně jako Manet ruší alibi příběhu). Toto setkání tváří v tvář představuje mezník; toto dobývání přímočarosti označuje s jistotou jednu z největších sázek současnosti: vytvořit přímý vztah ke skutečnosti, bez zprostředkovatele, bez obrazovky.4 Právě na čele těchto přímých přístupů vznikají budoucí mutace, protože spíše než cokoliv jiného popisují boj za společné znovudobytí reálného a za svrhnutí obrazovek všeho druhu. A tak poselství, které nám Meste předává, není pouze osobní (tedy díla určeného k posouzení bez ekvivalentu), ale je to pozvánka určená každému z nás, pozvánka do umění a světa bez prostředníka. Reálné je pouze vlastní odhodlání a mimo to je pouze obrazovka, dekorace, odvracení pozornosti a odcizení. Ve své mírumilovné revoltě Meste možná děsí, a z toho samého důvodu to zůstává přesvědčivé. Máme před sebou, spolu s námi, umělce, který konečně zrušil, a to nenávratně, bez možné úlevy a pro každého z nás, náš nejhlubší syndrom: bezpečnost
|
