|
|
Melinda Dumitrescu: Ano, znala jsem ho a jeho smrt je veliká ztráta. Byl první s kým jsem se zde v Medžugorji seznámila. V knize poselství Panny Marie jsem viděla jeho fotografii a seznámili jsme se po telefonu v roce 1996. Na severu Německa, kde jsem tehdy žila, je velmi málo katolíků a nebyli tam žádní medžugorští poutníci. V cestovních agenturách nikdo nevěděl kde je Medžugorje. Fra Slavko mi vysvětlil, že je to u Mostaru. Nasedla jsem do letadla, které mělo ve večerních hodinách letět do Splitu. Řekla jsem dobrému Bohu: Ty víš, kam jdu, pomoz mi, abych se tam také dostala! Touha dostat se do Medžugorje byla silnější než já. Na frankfurtském tranzitu jsem se setkala se skupinou Američanů, kteří měli zavazadla s nápisy «Marian Pilgrimages». Řekla jsem jim, že jsem sama a ptala jsem se jestli nejedou do Medžugorje a oni mě vzali autobusem ze Splitu až do Medžugorje. Vše bylo zařízeno. A s Fra Slavkem se začal můj medžugorský příběh. Jak jsem přijela, hned si přál, abych hrála v kostele a brzy potom řekl, že mám zůstat v Medžugorji. A tak jsem po získání diplomu zůstala zde. Protože můj otec zemřel, fra Slavko byl jakoby mým druhým otcem. Duchovním otcem. Když někam šel, brával mne sebou, abych tam hrála na violu. Žádal mne, abych tlumočila pro poutníky z Rumunska a abych je vodila na kopce. Jeho smrt je veliká ztráta, ale vidím, že Bůh je prozřetelný. Je tu fra Branko, fra Svetozar a další františkáni, kteří pokračují v díle fra Slavka a kteří přijali i mne.
|
