|
|
Teoretická východiska moskevského nonspektakulárního umění navazují na analýzu kapitalistické společnosti, kterou zformuloval vůdce Situacionistické internacionály Guy Debord v díle Společnost spektáklu (1967). Debordovy postuláty, které přejímá Osmolovskij, se dají shrnout následovně. Život současné společnosti je definován obrovskou akumulací spektáklu. Nadvýroba a totální moc obrazů vnáší odcizení do samotné každodenní zkušenosti, která již není přímo prožívána, ale pouze nazírána skrze její zprostředkování v obrazech. Platí, že být skutečný, znamená být viděn. Společnost, jejíž život je omezen na kontemplaci vlastních reprezentací, setrvává v permanentní přítomnosti a nemůže tvořit dějiny. Protipólem transparentnosti sociálního života je neprůhlednost moci skrývající se za strukturou reprezentace, kterou tvoří reklama, média, propaganda a zábavní průmysl. Možnosti seberealizace ve společnosti, která je zcela podřízena oběhu zboží, se vyčerpávají spotřebou. Jedním z rysů spektáklu je schopnost pohotově přivlastňovat jakékoli pokusy o alternativní sociální modely a samostatnou reflexi. Nezávislé umělecké iniciativy se záhy začleňují do systému, kde ztrácejí svou kritickou intenzitu. Komercionalizují se a stávají se jinou formou zábavy, jíž systém chlácholí masy, aby nedospěly ke kritickému sebeuvědomění. Podle Osmolovského tento osud potkal veškeré strategie, jež byly typické pro umění devadesátých let. Umělci, kteří ironicky přivlastňovali znaky masové kultury, subverzivně vstupovali na její teritorium nebo se jí snažili čelit ještě větší eskalací šoku a monumentální vizuality, se stali svého druhu popovými hvězdami uspokojujícími mediální poptávku po nonkomformitě. Výstavy bienálového typu, jež v průběhu této dekády dosáhly statutu vládnoucího způsobu prezentace současného umění, zaujaly místo v zábavním průmyslu po boku filmových festivalů či televizních estrád.
|