|
|
Mirjana Kovač: ty podmínky musím každodenně vytvářet, každý sám v sobě, ve své duši. Odpustit? Musím přiznat, že jsem to slovo před nějakými pěti, šesti léty nemohla ani slyšet. Nevím o bratrovi, nevím, co se s ním stalo. Jak mám odpustit? Chtěla jsem poznat pravdu. Já nemám co soudit, nikdy mne ani nenapadlo, že bych já měla soudit, nejsme my od toho, abychom soudili. Je tady Bůh. A potom nastala veliká milost Boží, že jsem pocítila, že odpouštím. Odpouštím, ale nechci jim být blízko, abych nebyla vystavena pokušení, že bych narazila na změnu myšlení. A mezitím, jak plynul čas, jsem při modlitbě cítila, že jsem šťastná, že se za ně dokážu modlit, aby je Bůh pohnul k tomu, aby řekli, kde je ten veliký počet obětí o kterých se neví. To je také jeden z důvodů této mojí pouti. Za všechny ty oběti. Ještě stále je na seznamu nezvěstných a zajatých 1 400 osob. Přišla jsem to všechno předložit Panně Marii a prosit jí, aby se dotkla jejich srdcí. Ať je Panna Maria vezme pod svojí ochranu. Připomínám si Ježíšova slova z kříže, když odpouštěl, když odpouštěl nám všem. Řekl: „Otče, odpust jim, neboť nevědí, co činí.“ Tak se modlím teď já za ně. Modlím se za svého otce Matěje, který prošel křížovou cestou a na té křížové cestě ztratil svého bratra. mému otci teď je 78 roků. Bylo mu těžko, když z Posušje přišel do Slavonie. Po celý život těžce pracoval, ale měl veliké srdce, dost bohaté pro každého. Říkávali jsem mu někdy: „Táto, ty jsi nakrmil polovinu Hercegoviny!“ Byli lidé, kteří u nás žili i několik měsíců bez jakékoli náhrady než začali mít opět nějaké vlastní životní prostředky. A můj otec nemůže odpustit. Vidím na něm, jak se hrozně trápí. Nejvíc jsem Pannu Marii prosila za něho, aby mu bylo v životě lehčeji. Matka je také jak úplně zničená, ale ta nepouští růženec z ruky.
|
