|
|
They operate both with social messages that are clearly recognizable as belonging to the leftist political space (e.g., “artists are no flags,” from the project Goldfinger, RELAX, Winnipeg, 1993) and with others that fit more into the aesthetics of the neoliberal business strategies, messages that indicate a right-wing political framework (e.g. “the name of the game is MONEY,” from the project Thank You, RELAX, San Francisco, 1994, where the famous disposable cup makes its first appearance with the message: “you pay but you don’t agree with the price”).
|
|
|
Srovnání otřepaných pravd RELAXu a americké umělkyně Jenny Holzer se zdá pochopitelné. Kromě skutečnosti, že se objevují na scéně zhruba v tutéž dobu, vybírají své politické a estetické argumenty ze stejných diskurzních kontextů a rozvíjejí podobně nápadité metody přímé komunikace, takže jejich zpráva dosáhne k širokému diváctvu nejen vizuálně, ale i svými texty. RELAX i Holzer používají populistické taktiky šíření svých textových zpráv v kombinaci se stále narůstajícím zájmem na veřejných a komerci zasvěcených místech, včetně triček a dalších objektů, používaných k umístění reklam. U RELAXU i Holzerové vychází zmatení ze zpráv, které zřetelně patří do levicového politického prostoru (např. „umělci nejsou vlajky/artists are no flags“ z pojektu „goldfinger“, RELAX, Winnipeg, 1993), jiné zase zapadají do estetiky neoliberálních obchodních strategií, jiné zprávy ukazují na pravicový politický systém (např. „hra se jmenuje PENÍZE”, z projektu “thank you”, RELAX, San Francisco, 1994, kde se slavný kelímek na jedno použití poprvé objevuje s nápisem „zaplatíte, i když nesouhlasíte s cenou”). Podkopávají tak původní význam kódů textových sdělení, aby je zneužili pro své vlastní účely a umístili je do širokého sociálního kontextu.
|
