|
|
However, Uhlár is authentic, whether he is stripping naked, showing himself in his „bare flat“ and forcing other people to say to camera things they would rather not say. Uhlár is not an impassioned fighter against state – managed and funded theatre, he is merely putting forward some unpleasant truths. And one of them is the fact that when someone acts out of conviction and is concerned about what he does, it often does not end as well as it might. One of the highlights of the documentary is when Uhlár walks through the devastated space in Bratislava, saying: “Turn off here, we’ll find some beer. Go straight a bit, we won’t find shit. But where will we find something to feed the spirit?”
|
|
|
Je to autoportrét svého druhu, v kterém se tvůrce šklebí nejen sám na sebe, ale se sžíravou ironií a zábavným cynismem komentuje svět kolem sebe. Udělat to kdokoliv jiný, bude to vypadat jako póza, Uhlár je ale autentický, ať už se svléká donaha, ukazuje se ve svém „holobytu“ a nutí jiné, aby řekli na kameru, co se jim příliš nechce. Uhlár není patetický bojovník proti státem řízeným a placeným divadlům, pouze předkládá nepříjemné pravdy. A jednou z nich je i zpráva, že kdo koná z přesvědčení a jde mu o věc, často nedopadá nejlépe. Jeden z nejlepších momentů dokumentu – Uhlár kráčí zdevastovaným bratislavským areálem a povídá si: „Pôjdem krivo, nájdem pivo. Pôjdem rovno, nájdem hovno. Ale kde, kde nájdem duchovno?“ Další švenk na zničené budovy. „Je toto duchovno? Môže byť toto duchovno? Duchhovno? Knihovno?“ Vchází do domu, kde žije, na dveřích je nálepka s logem banky, Uhlár výsměšně přečte její jméno a zmizí. Anebo když kamera rychle snímá reklamní poutače. Uhlár prostě má výtečný smysl pro detail a v tom, jak z tříště skládat nový obraz, je přímo virtuózní. A navzdory proklamovanému cynismu je i po letech stále stejný idealista, buřič a romantik. Jana Machalická, Lidové noviny
|
