|
|
Když jsme se nakonec vrátili do kupé, student vypadal velmi sklesle. V kupé jsme měli nového společníka: německého levičáka z Düsseldorfu. Vyprávěl nám, jak ho den předtím vrátili z hranic, když se snažil dostat do Čech autobusem. Teď to zkoušel znova, tentokrát vlakem, ale lístek si koupil jenom do Plzně a ne až do Prahy. Finta vyšla a přes hranici se dostal. Když jsem ho poslouchala, vrátili se ti dva z protiteroristického. Tentokrát chtěli vidět můj pas. Začali si zapisovat číslo a jeden z nich mi řekl, že to nahlásí na japonskou ambasádu. Ale za chvíli řekl ten druhý: “Ne, nebojte se, nic nenahlásíme.” Klasická policejní technika komunistů: jeden vás přetáhne pistolí a druhý pak nabídne cigaretu. Španělé byli tímto incidentem šokováni ještě víc než já a prosili policisty, aby to nedělali. “Tato paní nemá s námi nic společného, jenom nám pomohla.” Bylo to od nich moc milé. Protiteroristé odešli. Španělé se cítili tak kajícně, že začali mluvit o sobě: já studuju to a to; mně je 20… Nejmladšímu bylo 18. Zúčastnil se několika komunistických mítinků, protože v Baskicku, odkud pochází, byl na ně zvědavý.
|
