|
|
Když mluvíme o performanci ze začátku sedmdesátých let, zdůrazňuji vždy, že její trvalejší forma nemohla vzniknout najednou. Performance, respektive to, z čeho vyplynula, neměla na začátku podobu žádné pevné konstrukce; na začátku byla především malá gesta, která jsme nazývali akcí nebo eventem. Podivná, přitom však velmi podstatná a těžko popsatelná je odlišnost těchto malých gest od toho, co již existovalo, jako happening, Neodada či Fluxus. Tyto malé, krátce trvající události, často připravované v soukromém prostoru a hlavně daleko od uměleckého publika, představovaly základnu pro budoucí performance. Zároveň je nutné zdůraznit, že umělci, kteří přicházeli od tradičního malířství, bavení se tělem, gestem atd., byli v daleko obtížnější a pro ně cizí situaci než ti, kteří přicházeli od tradičního tance či divadla, kde se již časově-prostorová komponenta a aleatorika v jejich vyjadřování vyskytovala. Tím docházelo i k vzájemnému prolínání zkušeností těchto rozdílných vstupních pozic. Lidé od vizuálního umění na jedné straně a lidé od divadla, hudby a tance na straně druhé se mohli hodně naučit jedni od druhých. Bylo jasné, že nové formy nemohly být představeny na tradičních místech, kde se uváděla hudba, tanec a divadelní tvorba. Shodou náhod se nekonformní galerie rozvíjely do kulturních prostorů širšího pojetí. Mimo statických uměleckých děl zde avantgardní hudebníci a lidé z oblasti radikálního divadla mohli představovat své nové projekty, jimiž upouštěli od prověřených forem vyjadřování. Mutací rozdílných zkušeností, ve skutečnosti rozdílných médií, je právě ona raná fáze performance. Zároveň bych chtěl říci, že se jedná o dobu, kdy se galerie stávají místy, kde se vedou teoretické debaty, přednášky o umění a podobně.
|
